Gilmorova děvčata: Rok v životě

Konec žádného seriálu mě nikdy nemrzel tolik jako konec Gilmorek. Ne proto, že by byly mým vůbec nejoblíbenějším seriálem (byť jsou vrcholu hodně blízko), ale jednoduše proto, že pro mě vždycky byly víc o feelingu než o čemkoliv jiném, a ten si držely úspěšně celých sedm let (včetně proklínané finálové sezóny) a mohly v něm pokračovat prakticky nekonečně. Když jsem se dozvěděl, že Gilmorova děvčata ještě neřekla svá poslední slova, respektive svou poslední salvu slov, očekávání byla veliká, obavy možná ještě větší. Podaří se Gilmorkám udržet jejich feeling pramenící ze směsi propracovaných vztahů, bleskurychlých dialogů narvaných popkulturními odkazy, sympatického humoru, lála songů pro každou příležitost a všeobjímající pohody? Za mě jasně ano. Samozřejmě, do čtyř (tedy osmi, vzhledem ke stopáži, tak či onak zoufale málo) dílů se nedá narvat děj uplynulých deseti let, věci jsou velice často jenom zkratkovité nebo naznačené, dřív stěžejní postavy se tu teď třeba jenom mihnou prostě proto, aby tu byly, a nějakých dalších pár výhrad se jistě najde. Ale co na tom, když se ten hořkosladký feeling i po desetileté pauze dostavil prakticky okamžitě a nezmizel po celou dobu stopáže (dokonce ani při tom nepopiratelně předlouhém a v podstatě úplně zbytečném muzikálu). Amy Sherman-Palladino zkrátka měla ještě co říct, řekla to, já jsem za to rád (obzvlášť oceňuju vývoj Rory a Emily, obě dozrály tam, kam dlouho směřovaly, v případě té první to bylo potřeba, a v případě té druhé to nesmírně potěšilo, nehledě na fakt, že fantastická Kelly Bishop dostala pořádnou příležitost zazářit), a doufám, že se do Stars Hollow s jejím dovolením zase za pár let podíváme. A ano, potřeba to není, jenže Gilmorky nejsou seriál. Gilmorky jsou životní styl. (13.01.2017)