Norimberský proces

Geneze Kramerova Norimberského procesu byla zajímavá sama o sobě. Celovečernímu filmu předcházela televizní inscenace z cyklu Playhouse 90 (1959), napsal ji Abby Mann, přičemž Schell a Klemperer si podrželi stejné role v obou produkcích. Ty hlavní události už v Norimberku proběhli a drama se odehrává v roce 1948. Před sousedem už nestojí nacistická elita, ale mnohem nižší šarže, často relativně obyčejní lidé... Načasování premiéry vyšlo skvěle, protože právě v Izraeli probíhal soud s Adolfem Eichmannem. Největší devízou filmové verze je postava paní Bertholtové, kterou Marlene Dietrich vytvořila na základě vzpomínky na vlastní matku (a odnesla si za ní ocenění David di Donatello). Navázala tak na svůj starší americký film odehrávající se v poválečném Německu, Zahraniční aféra. A ještě jednou se k tématu vyjádřila v dokumentu Černá liška. I díky ní byla výpověď obou filmů mnohem srozumitelnější a účelnější, protože zkrátka není možné černobíle soudit jen z pozice vítězů. (01.03.2023)

Ve své jednoduchosti strašně komplikovaný film. Takhle mi Judgment at Nuremberg přijde. Celý ten případ se totiž zakládá na zdánlivě jednoduché otázce "lze někoho považovat za vinného jen proto, že dělal něco, co je momentálně zakázáno?" ale když si to rozeberete, tak zjistíte, že to je hodně složitá otázka a není na ni jednoznačná odpověď. Ve filmu je řečeno "odpověď na tuto otázku mohou najít jen příští generace s patřičným ohledem do historie", ale když se nad tím zamyslíte, to taky není pravda. My se na film můžeme podívat a můžeme si zdůvodnit, zda to je či není možné někoho odsoudit za to, že "jen dělal, co mu bylo nakázáno", ale právě díky tomu, že jsme to nezažili, tak nemůžeme opravdu pochopit tu situaci jako celek. Ne nadarmo se říká, že "po bitvě je každý generál" a ono se lehce říká "chovej se čestně", ale pokud by to v té době člověk udělal, riskoval by daleko více, než postavení či práci… A proto mě tento film zcela pohltil. Bál jsem se těch tří hodin, ale uteklo to rychle. Líbila se mi Marlene (a to jí bylo necelých 60!) a docela mě překvapilo, když jsem uviděl jméno William Shatner. Opravdu se mi tento film líbil hlavně proto, co se snažil říct - nic není černobílé. Mám rád filmy, které divákovi dají možnost popřemýšlet a tento snímek mezi ně rozhodně patří. 100 %. (10.08.2012)

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Dramata ze soudní síně mě nikdy nezklamou, to za prvé. Za druhé, se superkvalitním námětem se snad ani nedal napsat blbej scénář, takže fantastické dialogy jsou víc standardem než překvapením. Pak ani nevadí, že tohle není "ten" Norimberský proces, ale částečná fikce. Se zajímavou Marlene Dietrich a naprosto úžasným Maximilianem Schellem, kterej si Oscara určitě zasloužil. Rozhodně jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. (13.10.2011)

Už som pomerne veľmi dlho nepozeral - 3. hodinový film zo súdnej siene, či celkovo s takouto dĺžkou, vôbec si myslím, že práve, je vo svojom obore, najdlhší, čo sa týka jeho spracovania, Norimberský proces bol medzinárodný vojenský tribunál, na ktorom sa zúčastňovali - nacistickí pohlavári, vojnoví zločinci, ktorí majú na svedomí milióny ľudských životov, najväčšie ryby, nepochytali, veľké, áno, dostali tresty smrti, teraz prišla rada na malé RYBY, na sudcov, štyroch, kde medzi nimi, je jeden, ktorý má vôbec, aké - také, svedomie, súdiť ich bude, veterán SUDCA HAYWOOD, ktorý to chce všetko TOTO, pochopiť, na lavici svedkov, budú dve dôležité a podstatné výpovede, jednak o sterilizácii pekára a o árijskom dievčati, ktorá mala pomer so židovským obchodníkom, ktorého následne čakala - poprava ! Má tam byť na konci - výkričník, ani nie, to bola automatika. Na strane obžaloby, je americký plukovník - Lawson, ktorý na vlastné oči videl koncentračné tábory - Dachau a Belsen, odvtedy nemyslí na nič iné, ako sa vypomstiť všetkým, ktorí za to môžu, najradšej by to tak urobil, ale je to nad jeho sily, maximálne sa uspokojí so štyrmi, ktorí nejavia ani náznak viny, okrem jedného jediného, sudcu Janninga. Práve jeho, obhajuje, zapálený a horlivý právnik Rolfe, ktorý argumentuje tým, že podiel viny, nesú všetci, ktorí sa len, nečinne prizerali, na myslí má, Vatikán, Spojené štáty americké, i Churchilla, ktorý voľakedy Hitlera obdivoval, samozrejme pred vypuknutím vojny ! Nebudeme len a vkuse, v súdnej sieni, kde si sudca Haywood, nájde voľný čas, aby si pospájal jednotlivé súvislosti s procesom, a tak stretne - Marlene Dietrich, ktorá je dostatočnou SATISFAKCIOU, i ona sama, sa hanbila, odkiaľ je. Majstrovský film Stanleyho Kramera, ktorý vyťahoval témy, ktoré neboli po vôli, v dobe svojho vzniku, sa film stretol len s malým záujmom a pochopením, o to poznať, akí boli ľudia hlúpi, či skôr, čoho sa báli, Studenej vojny. Bravúrna kamera, alebo a najmä, scenár Abbyho Manna, ktorý je zahrnutý informáciami, pričom nenudí, a to je najpodstatnejšie. Okrem Dietrich, Spencera Tracyho, ktorého s režisérom Kramerom, spájalo dlhoročné priateľstvo, alebo ho obsadzoval do svojich filmov, ktoré mám tak rád, predvádza naprosto fenomenálny herecký výkon - Maximillian Schell, ako OBHAJCA ROLFE, ktorý mi VYTREL ZRAK !!! CLIFT a GARLAND, sú životom strhaní, preto sú autentickí, áno i na lavici svedkov. Ja obdivujem Kramera, Tracyho, Dietrich... , tak preto som sa medzi nimi cítil v POHODE, i keď zábery z koncentračných táborov, je iná šálka kávy... (30.04.2016)