Pat Garrett a Billy Kid

For Me 92% (21.11.2009)

Slyšel jsem mnoho o Samu Peckinpahovi, ale po Železném kříži, který jsem od něj shlédl jako první a nebyl jsem z něj nijak na větvi, je tento film pro mne ještě větším zklamáním. Vždyť to je slátanina, přátelé! Všechny scény jsou takřka stejné: do místnosti vejde hrdina/padouch a přítomné postřílí, jen vyjímačně je sám postřelen. A jde dál, do dalších místností, kde zabíjí další barmany, strážce ve vězeních, atd. apod. Střih je stupidní - jednotlivé výše popsané veskrze hloupě přímočaré scény na sebe navazují jen velmi vyjímečně. Děj i chování postav jsou značně nelogické, scénář je průměrný. Herecké výkony jsou solidní v případě ústřední dvojky Pat "Drsoň" Garrett a Billy the Kid s neutuchajícim stupidním úšklebkem na rtech. Ale co tam dělá třeba ten Bob Dylan? Jeho postava je naprosto nadbytečná, bez jakéhokoliv určení procházející celým dějem. - Takže opakuji znova: obrovské zklamání. (05.07.2005)

"Kdy už se naučíš, že nemůžeš věřit nikomu, včetně sebe?" (19.04.2006)

Sad but true. A je super, že čo by väčšina použila ako epilóg, tu slúži ako prológ. Tak diváka to, čo by prežíval spätne, resp. až pri druhom zhliadnutí, tu sprevádza už pri tom prvom. Zážitok! [Hodnotím špeciálnu edíciu z DVD vyšlom aj u nás.] (05.06.2006)

Divoký západ už nie je taký divoký. Starý kamoši sú na nože a doba dobrodružstiev pomaly upadá. Peckinpahova rozlúčka s týmito časmi v až melancholickom a drsnom westerne par excellance. Coburn a Kristofferson vo svojich životných úlohách a výborný Dylanov soundtrack. Najväčšiu silu má pre mňa celý film práve v tom, že sledujeme kamošov, ako sa navzájom zabíjajú a sú zmierený z týmto osudom. Labutia pieseň hrdinov divokého západu, ktorí aj napriek všetkému zomierajú ako psi. (19.04.2016)

"Jak se cejtíš ??" - "Cejtim, že se výrazně změnily časy.." - "Časy možná.. Já ne !!" A jedinečný Sam Peckinpah, jakkoli zde poněkud bobdylanovský a zřejmě nejmelancholičtější v kariéře, se taky příliš nezměnil.. Znovu variuje své oblíbené motivy, chlapácké přátelství a smrt, vlastně ještě přirozenější než sám život.. Skvostný film, opravdu skvostný !! (18.02.2017)

............Násilné přerušení života je věc naprosto bezvýznamná, peckinpahovští hrdinové smrt se stejnou lehkostí rozsívají i přijímají........ Scénář : Rudy Wurlitzer. Kamera : John Coquillon. Hudba : Bob Dylan. Ocenění 1974 - BAFTA Awards - nominace (Nejlepší hudba) 1974 - Grammy Awards - nominace (Nejlepší originální hudba) (01.01.2012)

Nádherný western, který není ani tak o zločincích či šerifech, ale o životě samotném. Konkrétně o jeho pomíjivosti, kdy se postavy na plátně střílí navzájem, jako by to byl nějaký sport, jen pro zábavu. Z filmu čiší melancholie, ale i smíření s koncem, ve kterém jsme si všichni rovni, a že ještě před ním je třeba si užít života, co to jde. Samozřejmě dokud máme svoji hlavu na krku, což v prostředí divokého západu nikdy nevíte. Body navíc za premiéru Dylanova Knockin' on Heaven's Door, která se objevuje v nádherné scéně v podstatě vystihující i pro zbytek filmu. (01.04.2012)

Na jedné straně šarmantní odpadlík Kris Kristofferson, na druhé James Coburn s šerifskou plackou a dva palce nad nimi Bob Dylan, jak ho pánbůh stvořil, s křidýlky, akustikou a andělskými melodiemi. Mistr Peckinpah ve vrcholné formě, díky jehož režisérskému umu se snímek hrdě tyčí nad svými soukmenovci i po bezohledném okleštění producenty. Přestože se to nemusí zdát a přestože se mé opotřebované mozkové závity můžou mýlit, svorně to pro jednou opomeňme a předstírejme, že tenhle kotouč filmové bašty nepřiměl božského Sama pochcat plátno na premiéře. Tak tedy, proč že zrovna tomuto snímku očichávají ostatní westerny zadek...? Pro mou brilantní teorii si musíte termín "Smíření s nevyhnutelným" představit jako prsatou Asiatku se zmíněnou větou vytetovanou těsně nad zadečkem a hned vedle ní ještě jednu šťabajznu libovolné rasy a vyznání, ale ta je tu jenom pro trochu lesbického sexu, který v mém komentáři nemůže chybět. Z Pata Garretta a Billyho Kida sálá Smíření s nevyhnutelným jako z žádného jiného filmu, je téměř hmatatelná, skoro si můžete plivnout do dlaně a zajet jí s ní mezi nohy. A to dělá tenhle film jedinečný, každá z těch figurek chápe v plném rozsahu, že si pro ně kosťa v černé pláštěnce dříve či později přicválá, což jejich přátelství vyvrhuje na nevídaný level, na jehož pozadí se odehrává veškeré vzájemné vraždění. Když k tomu navíc přičteme příjemně pomalé tempo, bezchybnou řemeslnickou práci, hektolitry charismatu a ženy jako kus masa na šoustání a drhnutí špinavých nohou, no jednoduše dokonalý western. (19.02.2013)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

500. KOMENTÁŘ: Řekl bych, že tenhle western je trochu přeceněný. Po slibném začátku se příběh jaksi zadrhne a celé se to táhne odnikud nikam až k očekávanému konci. Jedinými klady jsou dobří herci a skvělá hudba, která mi teďka v poslední srpnovej den s tím slunečným, ale chladným počasím, co je venku navozovala takovou zvláštní nostalgii a tím trochu vylepšovala můj zážitek z tohodle jinak docela nudnýho westernu. (31.08.2009)

Sam Peckinpah mieša krvavé prestrelky, s poetikou ( hudba Bob Dylan ) a občas to funguje aj na viac, ako len tri hviezdy. Možno je to skôr slabou dynamikou rozprávania, ale na viac si tento film necením. (27.07.2021)

Velmi pomalý film. Konec příběhu je vyzrazený na začátku a celý film tak pouze stále stejným způsobem ukazuje situaci konce Západu a nutnosti přizpůsobit se novým pořádkům nebo zemřít. Napětí zde opravdu chybí, místo něho zde máme pomalost (pro mě nudnou utahanost) a nostalgii po ztracených časech. Celý film je ospalý, mnohé rozhovory příšerně natahované, v jejich pozadí je úplné ticho, pistolníci se navzájem trpělivě nechávají domluvit a se svými očekávanými odpověďmi čekají ještě několik vteřin poté, co partner umlkl. Oproti Divoké bandě, jejíž nesmíření darebáci mi byli svou neústupností a ochotou spíš zemřít než se přizpůsobit, sympatičtí, jsem si tyto hrdiny ošklivil. Lotr Billy je prostě hejsek (jen umí střílet lépe než ostatní), Pat zase zoufalec, který se sice přizpůsobil, ale vážit si sebe ani svých nových spojenců proto nezačal. Nejsem si jistý, kdo z nich mi byl odpornější a nepříjemnější. Z celého filmu je dobře patrná režisérova láska k flašce. Možná nejsem schopen přijmout western bez tradičních stereotypů (vnímány samostatně jsou ale scény samé klišé o neomylném střelci). Velká nuda a velké zklamání, tuhle kalvárii už s Patem znovu nepodstoupím. 3/10 (20.01.2007)

Mentálne spojenectvo Pata Garretta a Billyho Kida je natoľko tesné, že hierarchicky prekonáva aj vzťah medzi Garrettom a šerifovými spoločníkmi. Garrett sa vydal na cestu zákona z pragmatických dôvodov. Prežije, má teplé jedlo, úctu a nemusí sa vystavovať dennodennému úniku spod rohov spravodlivosti. Je to snímok, ktorý nie je najoriginálnejší, ani najpodmanivejší, ale skĺbuje niektoré vrcholové aspekty žánru na jednu roveň. Peckinpah typicky krvavý, surový, s neschematickými postavami, akurát pletky so štúdiom a produkciou ho dostali do rovnakej pozície, akým je Billy na neistom vidieku v nekľudných časoch na divokom západe a neskôr do pozície muža, ktorý naháňal Alfreda Garciu... (24.01.2019)

Tenhle western má neskutečnou atmosféru toho, že musí přijít pád. Někoho. Na začátku víme, kdo umírá, ale jelikož se vracíme v retrospektivě, uvědomujeme si, že to, co jsme viděli na začátku, má hlubší smysl, než jsme si původně mysleli. Destrukce člověka je tady celkem realistická, ale přitom závěr není tak krvavý, ale spíše emocionální. A k tomu Dylanova nádherná hudba a také jeho herecké schopnosti. (29.09.2015)

Jako se koukat na kombinaci Kill Billa s Tahle země neni pro starý, s tím, že to není (a těžko někdy něco bude) taková oku i uchu lahodící orgie jako Leoneho filmy. Příběh šerifa, co není až zas tak velkej dobrák, a psance, co není zase až tak moc velkej bídák. A maestro Zimmerman jako třešnička na dortu. PS: Jistá melancholicko-sentimentální nálada výhodou, ne však podmínkou! (25.05.2009)

Nehoruji pro rovnost (či spíše popírání rozdílů) pohlaví a všelijaké ty kampaně za rovné příležitosti nebo proti domácímu násilí mě otravují. Takže když jsem poprvé v kterémsi Peckinpahově filmu viděl muže zacházejícího hrubě se ženou, nebyl jsem pohoršený, pokládal jsem to za atribut příběhu, místa, času, charakteru. Jenže u tohohle filmu už mi došla trpělivost - mizerné chování k ženám nevychází z děje, je to prostě Peckinpahova ošklivá obsese. Proto jsem nadělil filmu odpad. --- Neudělal bych to kdyby byl film jinak dobrý. Jenže není. Co platí o režisérově vztahu k ženám, to platí o stylu filmu obecně. Nemá to nic společného s realitou, nejen westernovou, nýbrž jakoukoli. Jsou to halucinace, vybájené stylizace. Zabitý čas. A to i pro toho diváka, který se chce jen nenáročně pobavit - film je zdlouhavý, Dylanova hudba otravná, a aktéři se převážně jen rozpačitě motají územím Nového Mexika. (28.07.2015)

Geniální. Nejlepší Peckinpahovo film a jeden z nejlepších filmů co jsem kdy v životě viděl. Ke zhlédnutí však silně nedoporučuju verzi z roku 2005, kde je film zprzněnej tak neuvěřitelným způsobem, že se z něj vytratilo téměř všechno kouzlo. Spousta scén je zkrácená a přestříhaná a chybí řada důležitých replik, bez nichž scény vyznívají úplně jinak, než by měly. (01.02.2007)

Desítky mrtvol, litry alkoholu, sex, možná by ale stačilo říct pouze dvě slova: western a Peckinpah. Právě on do tohoto žánru přinesl větší důraz na brutalitu a beznaděj svých hrdinů. Film "PG a BK" je ale především lyrická meditace nad smrtí, která je zde zobrazena jako něco samozřejmého, co k životu patří. Nestárnoucí hudební doprovod B. Dylana pak při mnoha scénách dotváří ten pravý efekt, bez něhož by film byl jen polovičním. 9/10 (25.07.2007)

Trošku nenápadný western jednoznačně vyniká hodně zvláštní melancholickou a smutnou atmosférou a snad v žádné jiné žánrovce nejsou všechny postavy tak smířené se smrtí jako v této. Peckinpah je sice jako vždy brutální, nekompromisní, při přestřelkách hodně krvavý a neváhá zobrazit bití žen, tady ale zároveň strašně lyrický a baladický. On vůbec celý příběh působí jako jedna velká balada z divokého západu, k níž se vynikající hudba Boba Dylana skvěle hodí a tím pádem film působí jako převyprávěný text jedné z jeho písní. Peckinpah celý film založil na konfliktu dvou bývalých kamarádů, kteří se respektují, ale momentálně stojí na opačné straně zákona, oba jsou ale v rámci možností féroví a do vzájemného souboje se jim nechce, je ale jasné, že jednou musí přijít. Na jedné straně je živelný a nevyzpytatelný Billy the Kid, který ale nemá problém zastřelit muže zezadu, ve výtečném podání Krise Kristoffersona, na druhé pak stárnoucí Pat Garrett, který tuší, že současný svět není pro něj a raději se stal šerifem, aby měl svůj klid, v taktéž vynikajícím podání Jamese Coburna, k oběma je pak potřeba ještě připočítat charismatického Boba Dylana. I když se ve filmu vlastně většinou nic moc neděje, tenhle konflikt má spád a je výtečně natočen a některé momenty jsou zkrátka naprosto ikonické (smrt sedláka, kompletní závěrečná scéna s naháněnou u baráku). Možná, že tempo mohlo být trochu rychlejší a přestřelek mohlo být trochu víc, ve výsledku vlastně nelze mít k filmu větších výhrad. Opomíjená klasika. 80% (20.04.2017)