Páni kluci

Překrásný, ale skutečně překrásný film, a to po všech stránkách. Moje nejoblíbenější scéna je, jak Tomáš dokáže správnou motivací vzbudit u svých spolužáků zájem o natírání plotu. To je přímo učebnicový příklad, čeho lze dosáhnout dobrou a správně volenou a podanou motivací. Film jsem už viděl mnohokrát a kdykoliv se na něj zase rád podívám. Vždy si doslova si vychutnávám perfektní herecké výkony hlavních protagonistů. (28.10.2020)

Flákali je, zastrašovali, edukovali, udávali - a oni stejně zůstali živočišnými lidmi, plnými sil a nadšení ze života. Mimochodem - tohle vidět řízci z Barnevernetu, tak nám tu sjedou upravené Lidice č.2. Dospělci ke zdi, děti k neplodným Norníkům na převýchovu. Ale všechno jednou bude. Kupříkladu film Páni kluci na indexu. Tak, jako byl Procházka v době vzniku scénáře. (28.09.2018)

Doufám, že i za padesát, šedesát nebo třeba sto let budu z toho filmu nadšenej a budu si při jeho sledování vybavovat jak jsme si s klukama hráli na černochy, tím že jsme se váleli do půl těla v rozehřívajícím asfaltu na silnici nebo jak jsem vlezl do zahrady pro největší jabka v ulici jenom proto, abych je dal Naďě a při úprku před psím nepřítelem jsem si přes plot natrhnul prdel :) Může mě být třeba milion let, ale pokud i v tomhle věku dám tomuhle filmu s perfektně vybraným hereckým obsazením pět hvězdiček, bude to se mnou skvělý, budu se totiž pořád pyšnit tím nejprestižnějším titulem PAN KLUK ! Kluci přece nestárnou !! a to nám holky děsně záviděj :) (24.03.2008)

Dětské filmy Věry Plívové-Šimkové mě nebavily ani jako dítě, ani jako dospělého a Páni kluci nejsou výjimkou. Karikaturně zobrazení dospělí mi přišli otravní a chyběl mi tam silnější příběh, zajímavější postavy a divočejší dětské eskapády. Taky se rád dojímám u vzpomínek na dětství, ale na to jsou mnohem lepší filmy, třeba Stůj při mně. (25.07.2021)

Snahy převést či adaptovat cizí syžet do odlišného kulturně sociálního kontextu mohou být - a většinou také tak končí - rozporuplné. V případě dokonalého počeštění twainovského tématu proslulou režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou naopak úspěch zjevně předčil nejsmělejší očekávání. Počínaje mimořádně šťastnou volbou představitelů dětských úloh přes nezapomenutelné kreace Ivy Janžurové v úloze tety nebo solidárního "spolupachatele" strýce Karla Augusty přes nápaditě rozvíjený "remakový" příběh, vrcholící poetickým koncem, vznikl strhující obrázek ze života českého malého města počátkem dvacátého století s přesně zachycenou atmosférou secesního konce mocnářství. Výsledkem - je otázkou, nakolik to byl záměr a nakolik skutečné, nekalkulované souznění - je hrabalovsky poetický příběh, který doslova hřeje a zahřívá každou vteřinou své sekvence. Trio uličníků se dnes jeví jako ztělesnění šťastného, bezstarostného dětství v rodině, v níž teta je oběma nevlastním bratřím skutečnou matkou a strýc vlastně silným a dominantním otcem v ne zcela obvyklé pozici dominátora, který točí krkem vnějškové něžné hlavy rodiny, jak se to jeví alespoň našemu hrdinovi. Komediální poloha filmu jen dotvrzuje nezapomenutelnost zážitku, kterou opakovaně podstupujeme při každém jeho zhlédnutí. (21.05.2008)