Zánik domu Usherů

Jan Švankmajer pojal slavnou povídku klasika hororové prózy E. A. Poea po svém jako vysoce stylizovanou animovanou hříčku bez živých osob. Na začátku filmu se objevuje velký ponurý dům a pak už se kamera noří do labyrintu chodeb a místností, kde se pohybuje rakev, a atmosféru rozkladu lidského sídla vyjadřuje pohyb hmoty, chátrání zdiva, pohled na močál a v neposlední řadě výtvarné ladění do tmavých odstínů šedi a hnědi. Vše doprovází komentář Petra Čepka. Je to výrazně pociťový film s baladickou atmosférou. Celkový dojem: 90 %. (21.01.2009)

Petr Čepek čte E.A.Poea a Švankmajer k tomu přihazuje sled obrazů, které s přednášeným dějem nemají mnoho společného a záleží jen na divákově představivosti, jak s tím naloží. Já tím způsobem, že tomu dám za tři*, zřejmě má představivost končí tam, kde ta Švankmajerova teprve začíná. Krátké a divné, ani pocitově mně to příliiš neoslovilo, ačkoliv tvorbu Jana Švankmajera mám moc rád. (24.08.2003)

Mimoriadne sugestívne, naliehavé a expresívne od prvých sekúnd. Už predtým, než zaznie diabolský hlas Petra Čepka. Hoc vidím, že som jediný, komu to pripadalo tak, ako keby ho to ani nebavilo, ale bol z minulosti za niečo zaviazaný režisérovi a ten to po ňom žiadal načítať a tak to načítal za štvrť hodinu na prvú dobrú (čo je počuť na viacerých zaseknutiach). Avšak aj enormne unudený Čepek je nadpriemerný. K tomu neskutočný vizuál. Švankmajer stvoril vskutku rafinovaný spôsob, ako natočiť adaptáciu slávnej Poeovej poviedky bez toho, aby to natočil ako klasický film/kraťas. Je to v podstate len zostrih záberov, lež natoľko geniálnych, že si možno ani nevšimnete, že v tom vlastne vôbec nie sú herci (!). Toto kebyže prvý raz vidím ako dieťa, som tým dodnes hlboko traumatizovaný. (28.06.2023)

Prozatím nejsilnější Švankmajer, kterého jsem zhlédl. Temné, ponuré a nesmírně psychedelické dílo. Už tak velmi intenzivní zážitek umocnila Liškova hudba a pro někoho (rozhodně ne pro mě) nevýrazný přednes Petra Čepka. Téměř žádné konkrétní výjevy nelze vidět, divákova hlava si ale zbytek bez problémů domyslí. O to hrůzostrašnější pocity se poté dostaví. (07.10.2007)

Připomíná mi to velmi podobný animák s názvem Narozeniny v parku (viz. Mrtvý les, která je sérií různých krátkometrážních povídek), stejné animace. Ale narozeniny v parku byly později, tak teď vím odkud dostali inspiraci. Výborný vypravěč a scénky, které občas zamrazí. (12.03.2004)

Jan Švankmajer se s odkazem k Poeovi vypořádal vskutku dokonale a neumím si představit lepší vystihnutí oné atmosféry, kterou jsem cítil nad povídkou. Corman sice adaptuje obstojně, ale nikdy z toho nevyjde ten pocit, který navozuje literární předloha. Jak sám Mistr řekl, kdyby se v tomto filmu jen na chvilku objevila jakákoli postava, celé by to šlo do háje. A měl pravdu! (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Pravý opak Kyvadla, jámy a naděje, tedy co se Švankmajerovo přístupu týče. Zatímco tam vyjádřil Poeovu povídku věrným a realistickým obrazem beze slov, zde je vypravěčův komentář doprovázen surrealistickými výjevy, často vzdálenými obsahu komentáře. Není to úplně dokonalé, ale Petr Čepek coby vypravěč dokonalý je. 75%. (06.10.2012)

Petr Čepek čte Zánik domu Usherů. To by bylo na maximální hodnocení i bez Švankmajerovy animace a Klusákovy hudby. (30.03.2015)

Americký spisovateľ Edgar Allan Poe napísal v roku 1839 poviedku "The Fall of the House of Usher". Je považovaná za klasické dielo v oblasti horrorovej literatúry. Čo môžem potvrdiť. Viac krát som ju už prečítal. V roku 1980 sa pražský žid Jan Švankmajer rozhodol, že ju sfilmuje. Tým svojim typickým, dekadentným, nechutným spôsobom natočil krátkometrážny film, čo s Poeho geniálnou literárnou predlohou nemá vlastne takmer nič spoločné. Obrezaný umelec Švankmajer zasa len predviedol tie svoje nudné psychedelické fantasmagórie. ** (13.09.2017)

Celý film provází permanentní mrazení z nepříjemného očekávání věcí budoucích a z tušení neodvratitelné tragédie. Neoddiskutovatelné kouzlo přidává Švankmajerovu snímku skutečnost, že zde neúčinkují herci - divákova fantazie má možnost popustit uzdu těm nejdivočejším představám. Celkové "blairwitchovské" atmosféře zdařile napomáhají úchvatné vizuální efekty (hrátky s hlínou, zdivem domu), hlas vypravěče k nosnému příběhu skvěle pasuje. Pro zdokonalení zážitku doporučuji zhasnout všechna světla. (24.04.2010)

Poe patří mezi mé nej spisovatele, takže bylo samozřejmé, že jsem se bál Švankmajerova pojetí. Fakt jsem nebyl zvědavej na nějaké nesouvisející myšlenkové pochody, kterými se snaží Honzík navodit atmosféru "rádoby děs". Tahy prstů, které se objevují v bahně a nebo Madeline napsáno z listí, se tu sice zjeví, ale nějak mi to nevadilo (Poe by úsměvně vrněl), ovšem to co předvádí Čepek je prostě....uááá. Perfektní přednes a skvěle zvolená intonace hlasu. Do háje, ten chlap vytáhnul tenhle kraťas o 2 stupně výš. Malý skvost a až budeme probírat Poea, asi se rozbrečim nadšením při vzpomínce na ZdU. 90% (26.04.2009)

Potápějící se loď opouští hejna krys... Zanikající dům zas stáda židlí... Zábavná záležitost (teď samozřejmě v žádném případě nemyslím vtipná), která umě propojuje na obrazových výjevech nezávislý příběh (nezávislý proto, že děj s obrazy koresponduje jen hodně málo a jde spíš po atmosféře slov, než po jejich významu) s dobrou animací a skvělým výběrem natáčených předmětů (i když si stejně myslím, že Švankmajer by dokázal natočit ponuré a temné záběry i když by měl modelem týden starou půlku housky a jednoho mravence). (14.07.2014)

Jedna z mých nejoblíbenějších povídek E.A.Poa v mistrné vizualizaci J.Švankmajera. Rád se vracím k dekadentnímu příběhu plnému bolesti, hnusu, nemoci, zániku a smrti. Gotický příběh protkaný obrazy zkázy a rozpadu v slušivé černobílé evokuje staré filmy (Nosferatu, Faust, Vampýr aj. expresionistické snímky) a současně je výsostně osobitý. Děsivý osud Usherovy ženy je dokončením zkázy rodu i rodového sídla..... Jak mám rád P.Čepka, tak jeho překotně rychlé čtení mi tentokráte vadilo. Tahle povídka by si zasloužila hluboký hlas a pomalé tempo. (13.03.2016)

Ještě lepší než Kyvadlo, jáma a naděje. Zánik domu Usherů předčil moje očekávání, i když přednes Petra Čepka mi moc neseděl. Ne že by byl vyloženě špatný, ale někdy mluvil pomalu a někdy příliš rychle, kdy mu skoro nebylo rozumět - a nemělo to vliv na akčnost scén. Na konci byl Čepek přece jen lepší, takže to je jediný takový průměr na tomto krásném krátkém filmu. Švankmajer opět dokazuje skloubit povídku Edgara Allana Poea a druhé, historické povídky, kterou do příběhu zasazuje, podobně jak už u výše zmíněného Kyvadla, jámy a naděje. Švankmajer v podání Čepka zde líčí starstiplné duševní trápení Ushera a jeho sestry, kterou pohřbil zaživa. Čepek představuje vypravěče, který navštívil Ushera osobně, a věrně popisuje i své pocity, které měl z domu, jeho okolí a i ze samotného Ushera a jeho sestry. Už když uslyšíte, že Usher seděl celou dobu židlí ke dveřím a nelogicky se pohupoval, zjistíte, že se bude dít něco napínavého. Teprve vyvrcholení vám dá odpověď na to, co se doopravdy skrývá za závojem pravdy. Pak konečně zjistíte, co to znamená, když vás denně užírá představa odplaty za to, co jste udělali. (07.03.2009)

působivé, zajímavé, přesto trochu nicneříkající a zdlouhavé... 60% (23.03.2009)

Z téměř geniálního spojení Jan Švankmajer + Petr Čepek šlo vytřískat určitě mnohem víc. Čepek čte příliš monotónně a Švankmajerova animace je hodně nevýrazná. Chybí taky chytlavější Liškova hudba. Na druhou stranu pasáž s rakví je velice působivá a ponurá. (23.11.2006)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

"Byla to nepochybně náhodná shoda." (14.08.2011)

Mistr začíná strašit a je to perfektní. Precizní těžký nonstop přednes i dokonalý obraz a triky. Ta hmota, ta hmota. (09.10.2013)

Nemůžu si pomoct, ale Karel Čepek jako vypravěč nebyl dobrou volbou. Jeho projev na mě působil neprocítěně,odbytě a ledabyle. Jako by chtěl mít všechno rychle za sebou. V mých očích to snímek hodně sráží. (27.06.2020)