Smrt v Benátkách

Dlhé zábery, podmanivá hudba, sympatický hlavný hrdina. To je asi tak všetko. Vystihnúť astmosféru sa Viscontimu darí. Dokonca jeho schopnosť nikam sa neponáhľať a aj tak byť zaujímavý je tu živím dôkazom režisérskej zručnosti. Ale aj keď nie som homofobik, tento film je naozaj príšerne Gay. Malý chlapec Bjorn ako keby úmyselne provokoval životom utrápeného Gustava, ktorý sa stratil vo vnímaní umenia a reality. Fakt som mu prial aby mu dal niekto facku. Borgarde je veľmi sofistikovaný herec. Jeho uhrančivý pohľad a jeho zaľúbenosť je mnohými zábermi podporená a vytávra akýsi až nadnesený, neskutočný význam. Stojí tvárou v tvár krutej realite, ktorá sa dostane do povedomia hrdinu v podobe epidémie, ktorá ho na konci dostane. V mnohých smeroch zaujímave dielo, ktoré ma ale nechalo chladným. Nie je to zlý film, ale rozhodne to nie je film pre mňa. A Benátky budem mať vždy spätá s dažďom, karnevalom, Bondom a Woody Allenom. Tieto slnkom zaliate Benátky, kde sa každý druhý človek potí ako keby kráčal Saharou mi prídu značne nesympatické. Leto, neleto. (03.10.2012)

MIMO MÍSU JEN PRO ČAS UVEDENÍ 15.6.2012 NA >MRTVÉM PROSTORU< . . . * - - - OŘEZ OBRAZU - - - Donutí někdo už konečně duševní impotenty z ::veřejnosrádní tupovize:: aby začali uvádět významné či zajímavé filmy světové kinematografie krom samozřejmého původního znění s č. titulky i v originálním formátu obrazu?!? . . . Dívat se na ty výřezy z ořezů můžou v klidu snad jen nějací kulturní debilové a ignoranti z nejmenované šašskotelevizácké tvůrčí skupiny, část hloupého a věcí neznalého koncesionářského stáda nevyjímaje... . . . A co na to naši píároví pissálci? A co na to naše vyhlášené senilní kritičky?? . . . Bída a utrpení zas... °-[ - - - ZAPOJTE SE DO DISKUZE K PROBLEMATICE!!! http://www.ceskatelevize.cz/porady/29000-smrt-v-benatkach/diskuse/ (15.06.2012)

Benátky sú vyhľadávanou multikultúrnou komunitou,kdesi na mieste hotela Lido pri pláži,tam prichádza rekreovať a načerpať pozitívnu energiu hudobný skladateľ Gustav Von Aschenbach,chlapík po 40,ktorého trápi nevydarený koncert,kde diváci nahlas pískali,ale najmä smrť dcérky,to všetko vidím vo flashbackoch podfarbených geniálnou kamerou a hudbou,vôbec celý snímok je o vytváraní intenzívneho vnímania obrazu,vďaka panoramatickej perfektnej kamere,ktorá zaberá všetko z diaľky a zase späť,Zoom,aký používal Kubrick v Barry Lyndon(inak aj si tu zahrala Marisa Berenson). Kamera je Alfa,Hudba je Beta,klasické zmysly človeka,ja vidím okom nádherné kamerové schopnosti kameramana Pasqualino De Santis,ktorý obdivuhodným obrazovým cítením sníma Benátky,do ktorých sa priženie cholera vzduchom,alebo bez dialógové zaberanie postav Gustava a mladého poľského chlapca Tadzia,ktorí nikdy na seba neprehovoria,len na seba čumia,no zabudol som spomenúť,že Gustava pochytilo neobyčajné vnuknutie,keď prvýkrát uvidel Tadzia,tak mu bol stále v pätách,sledoval ho,keď bol s rodinou sa najesť v reštike,tak aj Gusto,alebo keď sa hrali Poliaci na pláži,tak sa tam obšmietal aj milý Gusto...Tak Gustav sa platonicky zamiloval do Tadzia.Hudbu vnímam ako podstatnú časť zložky,bez ktorej by film nefungoval a v tomto prípade by som sa cítil ako mŕtva mačka vo vreci niekde na diaľnici.Kamera a Hudba sú maximálne jednoliate pôžitkárske zmysly.Výkon Dirka Bogardeho je fascinujúcim pohľadom na človeka,ktorý prežíva šialené obdobie,kde naň číha choroba,ktorej podľahne a Tadzio sa len z diaľky prizerá.Réžia Viscontiho ma zrazila ako auto 160 km rýchlosťou plnou silou,kde som letel desiatky metrov.Smrť v Benátkach je určite lepšia ako v Ružomberku,v tejto diere nechcem zomrieť...Gustav prežil dôstojný život umelca,prišiel na miesto,v ktorom neplánoval zomrieť,stalo sa,a ja vidím 2 hodinovú benátsku odyseu Luchina Viscontiho,kde podobne ako 2001:Vesmírna Odysea je extrémne pomalé tempo,tak sa vyžaduje,aby divák mal dostatočnú vnútornú energiu na pochopenie atypického dôležitého snímku kinematografie. (02.12.2014)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. (25.06.2018)