Smrt v Benátkách

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)

Byla to nádhera. Ale ne pro každého. Ne každý ocení táhlé pohledy kamery, statické záběry na hrající si děti, muzikanty, starce a moře, někomu to překáží, já si v tom libuji. "Hudba je dvojznačná" říká jeden muzikant druhému, a nejen ona, říkám já. Je to jen na vás, jak si příběh o muži, kterému vyhaslým životem prolétla "kometa" - princátko jak z Botticelliho obrazů, jehož pohled a úsměv byl v té nudě a osamělosti byť v překrásných Benátkách zázrakem, vyložíte a jestli způsob, jak byl film natočen, překousnete, ale já jsem přesvědčená, že takhle "dlouze", k tomu s krásnou hudbou, to bylo to pravé. (03.11.2005)

Ta italská kinematografie! Nejprve mě zklamal Antonioni, potom Rossellini a teď i Visconti. Byl jsem připraven na pomalejší tempo, ale tohle? Visconti nejspíš záměrně prodlužuje scény, které by jiný filmař úplně vyhodil. Nic proti tomu, ale když za celý film nejméně dvacetkrát najede na Gustavovu tvář a strašně dlouho na ní bez hlubšího smyslu setrvá, člověku se zavírají víčka. Stejnojmenná (skvělá!) novela Thomase Manna má jen asi 90 stran a film více než dvě hodiny. A je to přesně tak - film je nehorázně natažený. Zajímavé myšlenky jsou tu utopeny ve spoustě nesmyslů, sice hezky natočených, ale pořád nesmyslů (například ta nekonečná scéna s potulnými muzikanty). Nemám rád filmy, u kterých prosím, ať už skončí a nebudu říkat že jo jenom proto, že je to klasika... (28.11.2006)

VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene. (20.11.2006)

Mannův román je literární klenot. Pyšní se jeho vrcholně vytříbeným stylem jazyka, bohatým symbolismem a umožňuje čtenářům svými jemnými nuancemi v naznačování, nenapodobitelný estetický požitek. A není moc tlustý, čímž je sympatický. Oproti tomu Viscontiho předlouhý, těžkopádný film působí jako jednotvárný, nekonečný žalozpěv, z kterého vyznívá jen jakýsi homo-romantický podtón, který v Mannově surreálním světě nebyl absolutně přítomný. Některé scény bez příslušného podkladu ztrácí svůj smysl a kouzlo symbolů řecké mytologie vyšumělo úplně. Chlapec s andělskou tváří výstižně zastoupil prototyp fyzické dokonalosti, ale upocený představitel von Aschenbacha mě věrohodností dvakrát neoslnil. Tak je to především Mahlerova hudba a Viscontiho vizuál, které onu tajemnou a morbidní atmosféru dokážou navodit. Asi by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych předlohu vůbec neznala. (25.10.2011)