Strašení

Pěkná starší duchařinka, která vlastně, narozdíl od remaku, duchařina až tak není. I přes hustnoucí atmosféru zde s ní Wise pracuje podle hesla "člověk se nejvíce bojí toho, co nevidí". Což se mu daří a dokáže strach nahnat. Trochu mi ale habruje děj. To, se že velkou část filmu mluví by mi ani nevadilo, kdyby se ale tím mluvením něco řešilo. Diskuze mezi Dr. Markwayem a Eleanor mi trochu připomínal druhý díl Twilight. Tady Eleanor chce zůstat v domě, ale Markway nechce aby zůstala. V Twilight Bella chce proměnit na upíra, ale Edward nechce. Kdyby to bylo v pár větách, ok, ale ta diskuze probíhá vlastně celou druhou půlku filmu. K tomu Eleanor je sice zajímavá postavička, která v první půlce zaujme, ale v druhé půlce začne diváka hrozně štvát a přeje si, aby jí něco zabilo nebo aspoň umlčelo. Průběh děje a Eleanor v druhé půlce snímek hrozně sráží. Což je škoda, jelikož jinak se jedná o bravurní dílko z fantastickými záběry kamery, skvělou atmosférou a skvělými dveřmi. (29.04.2013)

Všetkých Exorcistov, Omenov a pod. mám už dávno za sebou, a keďže voči starým filmom nemám absolútne nič (práve naopak, s viacerými sme si skvelo potykali na čele s Hitchcockom), tak som sa odhodlal zabrúsiť do ešte starších hororových vôd a okúsiť túto takmer-klasiku. Teda minimálne v našich končinách nemá The Haunting taký kultový status ako v USA, napriek tomu, že v roku 1999 vznikol aj jeho veľmi chabý remake (2*). Samozrejme, že v roku 1963 si ešte nemohli dovoliť také opulentné strašenie ako v novodobých Insidiousoch a Conjuringoch, takže nie je žiaduce čakať infarktové ľakačky, nebodaj akékoľvek brutálne výjavy, ale The Haunting aj napriek tomu dokáže slušne staromódne postrašiť. Spolieha sa na strach z neznámeho, čo niekedy dokáže zapôsobiť viac ako horda digitálnych bubákov zo Silent Hillu (teda narážam hlavne na jeho chabé pokračovanie). Máme tu tak jedno záhadne viktoriánske sídlo, pár znepokojivých zvukov, strašidelné dvere, a z tých ingrediencií režisér vytvoril slušne dusnú atmosféru. Stopáž 110 minút je však až zbytočne nadobjemná, keďže strašidelné scény sú asi len dve-tri, a ďalšie dianie predstavujú len nepodstatné dialógy. Wise, ale nie je Hitchcock a tak tieto siahodlhé rozpravy o hrdinkinom vzťahu k matke vôbec k ničomu nevedú, napriek tomu, že sú dejom pretkané každých 10 minút. Samotná hlavná hrdinka je napokon neskutočne vyšinutá až do takej miery, že pôsobí maximálne otravne. Jej neustále ufňukané monológy odohrávajúce sa v jej hlave, infantilné správanie a prchké úsudky ničia akékoľvek divácke empatie. Príjemné „retro“ pokiaľ na neho máte práve chuť, ale na viac ako tie tri hviezdy to u mňa za žiadnych okolností nebude. Šesťdesiate roky skrývajú aj podstatne lepšie hororové klenoty (napr. Rosemary's Baby od Polanského, The Birds od spomínaného Hitchcocka, prípadne z čiernobielej konkurencia také kultové Psycho alebo neprávnom zabudnutý Taste of Fear) (07.01.2014)

Chápu nadšení mnohých hororových fandů z tohodle kultovního díla. Zběsilé nájezdy kamery, netypické úhly, detailní nasvícení každé scény - tady jde vidět, kde bral Raimi inspiraci. Za málo peněz spousta muziky. Působivé je ještě rozlehlé viktoriánské sídlo, kde se lehce ztratíte, a stejně lehce přijdete o svůj rozum. Pár znepokojivých zvuků je totiž mnohdy děsivější, než horda digitálních bubáků. A k nejsilnějším scénám patří ta s dveřmi. Jenže na můj vkus je celý snímek trochu rozvleklý a příliš ukecaný. Postavy pořád tlachají, doktor Markway nic nezkoumá. Nejlepší z postav tak byla bláznivá paní Dudleyová a krásná lesbička Theo. Příjemný pokoukáníčko, ale na o dva roky starší NEVIŇÁTKA to podle mě nemá. (07.01.2011)

Nejen "horor o domě, kde straší", ale také drama konfrontující lidi odlišných zájmů a z odlišných vrstev, kteří si účastí v podivném experimentu chtějí nějakým způsobem udělat jasno ve svém životě. Ke kvalitě tohoto filmu příspívá i to, že obsahuje snad jenom jeden trik, a to v úžasné scéně s prohýbajícími se dveřmi. (27.01.2004)

Výtečný atmosférický (ano, v tomto případě tohle slovo fakt platí jak málokde) gotický horor, pro někoho možná až moc velká konverzačka, ale naštěstí tam ty postavy nemlátí prázdnou slámu, ale svými dialogy vás přímo vtáhnou do děje (a moc se mi líbily ty jejich samomluvy, resp. jsem rád, že tím trpí i někdo jinej, ehm :-). A opět mě vycukal dětský pláč, pro mě nejsilnější scéna filmu (spolu s těma vykutálenýma dveřma). Retro to prostě zase jednou válcuje. (21.10.2014)