Oáza

Sahara po československu... Režisér si u tohoto snímku vystačil s desítkou herců, náklaďákem, letadlem, oázou v ruinách a samozřejmě všeobjímající pouští. To vše zapříčinilo komorní atmosféru filmu, kterou ještě umocňují ony fotogenické písečné duny a naprostá pustina. Divák ale musí zároveň skousnout řadu nedostatků - Němci zde nemluví německy, otylý legionář Hrušinský (typologicky fakt naprosto mimo, byť herecky jinak v pohodě), ujetá hudba hodící se spíš do nějaké veselohry (navíc hraje buď "naplno" anebo vůbec - chyběl mi jemný, tklivý hudební podkres) a v neposlední řadě největší bota filmu - co má sakra znamenat ten závěr? Absentující jakékoliv vysvětlení zmizení postav a narychlo utnutý konec shazuje výsledný dojem zbytečně dolů, byť tuším, že to bylo možná způsobeno problémy při samotném natáčení. Nicméně podobných čistokrevných žánrovek v naší kinematografii člověk moc nenajde - čest výjimkám (nově Tobruk) - takže nějaké ty kazy člověk odpustí, přesto na víc než průměr to bohužel nestačí... (08.02.2011)

Velmi zajímavý a ojedinělý projekt Zbyňka Brynycha, který zpracoval v té době (a obecně v kontextu československé kinematografie po roce 1948) naprosto tabuizované téma. Brynych byl vskutku pozoruhodný režisér, jednak během normalizace směl točit s povolením nejvyšších míst v Západním Německu, druhak se mu nějakým zázrakem povedlo prosadit a natočit tenhle film o československých příslušnících cizinecké legie v době nejtužších 70. let (logicky pak snímek skončil víceméně v trezoru a v široké distribuci se příliš neohřál), samozřejmě že se mu takovýchto privilegií dostalo za angažovanou tvorbu, kterou během normalizace točil coby úlitbu režimu. Brynych, jinak specialistu na filmy z období druhé světové války, kterými se umělecky proslavil, i Oázu pojal ideologicky především coby protifašistický snímek (viz úplný konec filmu), což mu ji asi umožnilo vůbec natočit, koncipoval ji však jako psychologickou studii rozkladu lidské morálky v závislosti na extrémním prostředí. Oáza, která tak trochu vizuálně předznamenala Marhoulův Tobruk, je spíše komorní a vizuální snímek, jenž čerpá především z exotických exteriérů a povedené kamery, samozřejmě z vynikajícího castingu (čemuž se nelze divit, v ponuré době, kdy nebylo v čem hrát, byl jistě výlet do Turkmenistánu vítaným zpestřením), pokulhává ale ve složce scenáristické a v celkové koncepci, zjevně chtěl říci ještě cosi dalšího, co už mu nebylo dobou a režimem umožněno (tušit lze chybějící či vystřižený závěr). Výrazným záporem je také pradávná bolest českých válečných filmů, tedy fakt, že obě znepřátelené strany (Češi i Němci) mluví stejným jazykem, což je jev tak neuvěřitelný, jako sám vznik tohoto snímku (zajímavé o to víc, že ve svých dřívějších filmech Brynych na němčinu německy mluvících postav pečlivě dbal). Morálně si ale tenhle film zaslouží větší ocenění, než to, jaké mu tady na čsfd dávám... (15.09.2012)

Radoslav Brzobohatý, Rudolf Hrušínský a Josef Bláha ve válečném filmu, Zdeněk Řehoř jako důstojník Luftwaffe, téma o němž se ostatní nemohli ani zmínit a možnost natáčet v Turkmenistánu. Ani tohle nestačilo, aby Zbyněk Brynch vypotil alespoň průměrný snímek. Film měl být komorní psychologické drama, ale protože režisér na sofistikovanější metody práce s postavami rezignoval a suploval je přidáváním scén s dlouhými záchvaty nepříčetného smíchu, tak zůstalo jen u záměru. Herci dřeli, trpěli ve špíně a neskutečným horkem, jenže co naplat, z hovna bič neupleteš. Ukázkou tvůřčí neschopnosti je násilně naroubovaný konec s jalovou pointou. (17.12.2020)

Zase jeden z filmů, které mohly být lepší, než nakonec jsou. Originální námět, ale ve zpracování je někde chyba. Herecké obsazení nepasuje. Zvláště na německé straně je zcela špatné. To měli být herci daleko mladší a navíc němečtí. A měli mluvit německy. Na straně legionářů je to podobné - vypasený Hrušínský jako příslušník Cizinecké legie, to vypadalo jako vtip. Rovněž hudba jakoby byla z nějakého filmu ze současnosti. Nakonec ani ty přestřelky nebyly nic moc, tam bylo vidět, že střílejí jen do zdi, nebo někam naslepo. A samozřejmě, že nejvíce záleží na tom, jak film skončí. To, že Oáza končí uprostřed přestřelky naprosto nesmyslným doslovem, který působí na docela spokojeného diváka jako studená sprcha, sráží výsledný dojem. Psal jsem, že někde je chyba, jak vidno, je jich víc. Mám z toho velmi rozporuplný pocit. Docela se mi to líbilo, oceňuju originalitu i některé scény, tím víc mě mrzí, že nemohu dát lepší hodnocení. Je to takových 70%. (15.08.2006)

Film, jemuž hodně ublížily problémy s výrobou a především cenzura, která se podepsala na jeho torzovité výsledné podobě. Zajímavé je srovnání s tématicky podobným Marhoulovým snímkem "Tobruk" - když nic jiného, oba filmy mají společný dost netradiční pohled na válečnou vřavu, viděnou především z individuálního úhlu jednotlivých vojáků. (26.06.2007)