Oáza

Na český (československý) poměry hodně neobvykej film. Škoda některejch dost mimózních scén a hlavně debilního konce. Taky hudbu mohli vybrat nějakou vhodnější. Ta se k filmu vůbec nehodila. Ale podle mě to stojí za vidění už kvůli hercům. Jinak hodně to připomíná film Sahara. (30.11.2013)

Velice podarená dráma mapujúca posádku fyzicky a psychicky vyčerpaných vojakov, ktorí po niekoľko dňovom putovaní Saharou najdú zdroj vody obsadený nepriteľskými vojakmi. Nastáva zajatie, boj o studňu, prichádzajú fatamorgány, mentálne skraty, etické, morálne zásady sú pod tlakom ťažko skúšaného pudu sebazáchovy človeka na minimálnom životnom priestore v extrémnom prostredí. Celú túto veľmi sugestívnu podívanú trochu kazí finálny dobový odkaz (nemožnost sa zmierenia sa s fašizmom), ktorý trochu nemotorne stavia ideológiu nad ľudskosť. (30.08.2006)

Troufnu si říct, že jeden z nejlepších českých válečných filmů. Samozřejmě v určitých věcech (triky, spád a rychlost děje) nedosahuje na Tmavomodrý svět ani na Nebeské jezdce, ale o to nejde. Tohle je především o psychologii hlavních postav a o jejím rozkladu. Rudolf Hrušínský mi sice taky přišel na legionáře trošku mohutnější, ale to neznamená, že by hrál špatně. Děj je pomalejší a občas to vážně vypadá, že autoři nevěděli, o čem točit a že jim to vedro taky lezlo na mozek, ale mně to vůbec nevadilo. Připomínalo mi to tím trošku leoneovky. Hudba se mi hodně líbila, tedy ta melodie z toho orchestrionu (myslíte, že je to ten od chalupářů s jiným vnitřkem?). Jen je velká škoda toho konce. Nejspíš je vážně nedodělanej (ještě zůstávají čtyři nebo pět lidí a pak se náhle objeví Radoslav Brzobohatý a řekne, že přežili jen dva). Co se týká propagandy, tak jí tu je minimum. Všichni náckové tu nejsou vyšinutí vrazi, jen jeden ano (Vinklář). A taky proto se začnou nakonec zabíjet. Ne proto, že by Němci plánovali nějakou past, ale protože vzájemná důvěra je ještě příliš křehká, příliš neduživá, než aby přežila první výstřely. Kdyby to byla jedna jednotka, zneškodnili by střílejícího. Ale oni to byli nepřátelé. A navíc to ani není poprvé, co se ve filmu něco podobnýho stalo. (15.08.2006)

Radoslav Brzobohatý, Rudolf Hrušínský a Josef Bláha ve válečném filmu, Zdeněk Řehoř jako důstojník Luftwaffe, téma o němž se ostatní nemohli ani zmínit a možnost natáčet v Turkmenistánu. Ani tohle nestačilo, aby Zbyněk Brynch vypotil alespoň průměrný snímek. Film měl být komorní psychologické drama, ale protože režisér na sofistikovanější metody práce s postavami rezignoval a suploval je přidáváním scén s dlouhými záchvaty nepříčetného smíchu, tak zůstalo jen u záměru. Herci dřeli, trpěli ve špíně a neskutečným horkem, jenže co naplat, z hovna bič neupleteš. Ukázkou tvůřčí neschopnosti je násilně naroubovaný konec s jalovou pointou. (17.12.2020)

Film je zaujímavý kvôli zasadeniu do exotickej pieskovej púšte. Jednalo sa o Karakum - púšť vo vtedajšej Turkménskej ASSR, ktorá pripomínala Saharu a aj po rokoch má púštne prostredie silnú atmosféru. Pekelné teploty cítiť aj cez obrazovku a nezávidím hercom, ktorí museli v tomto pekle natačať. Škoda, že príbeh sa vlečie a zápletku tvorí vlastne iba zistenie, že voda v púšti má väčšiu hodnotu ako znepriatelené strany, čo je málo. Aj ten záver je akoby ustrihnutý. Sranda, ako dlho si zahral Krampol. (04.12.2018)