Uctivá poklona, pane Kohn

Uctivá poklona, pane Kohn (1992) 

Především si nemyslím, že „mám rád židovské anekdoty“ je věta, kterou byste měli uslyšet prakticky od každého snoba. Nepochybuji, že v tom něco snobského může být, pokud tuto větu vysloví snob. Nemělo by to však být důvodem pro odsouzení celého díla. Za sebe mohu říct jediné, určitě nejsem snob, a proto neříkám, že „mám rád židovské anekdoty“. Já je prostě miluji. Ono to totiž ani tak nejsou anekdoty, jako koncentrované životní zkušenosti a filozofie jednoho z nejstarších národů. Jsou v tom zamíchány dílem zkušenosti, dílem kus života, kus lidskosti, kus vypočítavosti, kus lidských povah, dobrých i zlých. To vše, podáno s nadhledem a s humorem, tvoří neuvěřitelně pravdivé lidské příběhy. Možná právě proto mají křesťanství a islám dodnes problémy se židovstvím, i když dlužno dodat, že samotní Židé toho udělali dost málo, aby se jim dostalo ze strany křesťanů a muslimů pochopení. Každopádně seriál židovských anekdot je úchvatný, o co se zasloužily v nemalé míře skvělé herecké výkony protagonistů. Je jenom škoda, že jich bylo natočeno tak málo. Dávám za 5. A přidávám jednu parádní židovskou ze života navrch. Ptá se Kohn Roubíčka. Líbějí prominout Roubíček, mají rádi takové ty postarší ženy s velkou, tlustou prdelí. Ne odpoví Roubíček. A takové ty se šedivýma vlasama a kalnýma očima. Ne diví se Roubíček. A takové ty s povadlýma prsama a dojitou bradou. No to už vůbec ne odpoví Roubíček, co si to vo mně myslí. Tak líbějí prominout Roubíček, proč mi potom chodí za Sárou? (04.03.2012)