Dramatický příběh z doby vzniku Charty 77 o cti, morálce a lidské důstojnosti v hlavní roli s Vlastou Chramostovou.
Příběh kantorky, slavné herečky a jejich studentů je zasazen do dobového rámce utužené normalizace, do doby, kdy se po okupaci sovětských vojsk snažila většina přežít v šedé zóně a v boji proti režimu byla ochotna riskovat své postavení jen hrstka odvážných. Herečka Damiánová připravuje na DAMU se svými studenty Shakespearovu tragedii Romeo a Julie. Je mezi nimi i nadaný student Petr, který hraje Romea a jeho dívka Hanka, která zkouší roli Julie. Jenže doba "vymknuta z kloubů šílí". Právě se zformovala Charta 77 a stranické orgány DAMU útočí na své pedagogy, aby ji odsoudili. Damiánová se brání, má své známé, kteří díky režimu nemohou hrát a působit ve svých profesích, kolegu Petráka a bývalého nadaného studenta. Ale pak ÚV KSČ zorganizuje shromáždění umělců a tvůrčích pracovníků v Národním divadle. Všichni vědí, o co půjde: odsoudit Chartu 77 a demonstrovat věrnost straně a vládě. Damiánová psychicky trpí, stojí před dilematem. Jednalo-li by se pouze o ni, reagovala by nekompromisně. Jenže na ni snacha vyvíjí nátlak. Jde o kariéru jejího syna, pokud se matka nezachová tak, jak se očekává, nebude její syn potvrzen ve funkci ředitele vědeckého ústavu, kde pracuje. Všichni čekají, jak se Damiánová zachová, nejvíc její studenti, mezi nimiž jsou povahy idealistické a zásadové jako Petr, ale i donašeči, jako Kamil. A drama spěje k závěrečné tragedii.
Působivý a psychologicky uvěřitelně vystavěný příběh o morálce, svědomí, o lámání charakterů natočil režisér Jaroslav Brabec s využitím archivních záběrů, které jsou v místy černobílém ladění organicky vrostlé do obrazového ztvárnění atmosféry doby. Svou velkou roli tu procítila a prožila herečka Vlasta Chramostová.(oficiální text distributora)
Aky
Zase tak moc mne to neuchvátilo. Docela slušný scénář se tak úplně nepovedlo profesionálně realizovat - předlouhé scény, nesvižný střih, všechno se předlouho připravuje, aby, až to přijde, už bylo po překvapení. Škoda tuctových dialogů, které sice posouvají děj, ale samy o sobě se nemají čím chlubit, a škoda rolí mladých herců, kteří moc nevědí, co hrát, protože se o nich vcelku neví víc, než že právě bylo zapotřebí, aby něco řekli. Nejzajímavější tak zůstává samotné téma, které odjakživa dráždí tím, že nemá žádné dobré řešení.(19.7.2013)
BoredSeal
Ach jo, tak takhle vypadá novodobý film na politickou objednávku. Propásnutá příležitost seznámit zvídavé diváky s jednou z důležitých historických událostí normalizace (a vysvětlit, čím že "ten milionář Havel bojoval proti režimu". Bohužel, scénář nepochybně zasvěcené dvojky se nezajímá o vysvětlivky, automaticky předpokládá, že divák ví, o co jde a jak se v 70. letech žilo, spíš používá situace, které jsou pro neinformované skoro bez významu (sám jsem musel svému mladšímu protějšku vysvětlovat o co jde, jaký účel má ta paní po boku Kolářové, cože bylo v Chartě 77, atd.) Scénář nepochybně podlehl pazourám režiséra Brabce, který rádoby inovativním střihem spíš samotný prostý příběh složený z pár základních situací tradičně zprznil do trochu nudné a nepříliš atmosférické záležitosti a už by snad radši neměl psát ani přepisovat nic. Štěstím je obsazení některých rolí - Chramostová je jistě povolanou herečkou pro vysvětlení, proč se do Anticharty podařilo zatáhnout skoro všechny důležité umělce té doby, kteří určitě v soukromí netrpěli stejným zápalem pro režim jako Jiřina Švorcová a hlavně konečně pokusem vysvětlit národu, že nemůžou analyzovat něčí účast nebo roli v politicky poplatné situaci černobíle, jen aby mohli ukázat prstem. Naprosto hrozně hrají představitelé studentů, hlavně ústřední vykonstruovaný pár rebela Romea a papalášské dcery Julie, naštěstí vedlejší role dospělých byly obsazeny šťastněji, třeba Langmajer a jeho "filmová žena" jsou trefně zahrané postavy - nejsou zlí, jen nechtějí mít problémy a chtějí žít v klidu a pohodlí, stejně jako drtivá většina československých občanů, jejichž děti zlověstně na CSFD nemilosrdně drtí nulovým hodnocením dobová díla jako Žena za pultem, aby předvedly "taky nějakej ten protest proti komoušům." :) Abych to shrnul, mohlo to dopadnout mnohem líp a poučit mnohem líp. Neinformovaní nic nezjistí a těch pár dramatických scén jim bude fuk, protože nepochopí "proč s tím ta bába dělá takový cavyky", "kterej blbec vrátil ty prachy a proč" a proč "bába neměla chuť na bifteky". :)(20.12.2011)
Radek99
Téma Anticharty je pro naši společnost do značné míry bolestivé a zdá se mi i, alespoň v umění, docela málo reflektované ba spíše obcházené a opomíjené. Vidět oblíbené televizní tváře participovat na něčem, co jsme raději ukryli do těch nejzazších zásuvek nevědomí, jelikož to vlastně vypovídá o nás samých... Televizní film Jaroslava Brabce však tato slova důsledně vyvrací. Vynikající Vlasta Chramostová a scénář psaný přímo pro ni, dokonce možná i podle ní (pozor však, paní Chramostová se ve skutečnosti zachovala přesně naopak, než v tomto filmu!!!), výborná kombinace hraných scén a autentických dobových záběrů, úžasné, na současnou filmovou tvorbu velmi nadprůměrné herecké výkony, morální vyznění filmu gumující všechny tlusté čáry za minulostí... Velice záslužný a povedený počin, tenhle ,,televizní" film...(23.11.2006)
vendysek
Bojím se, že vinou náznakovosti a nechození okolo horké kaše ve věcech dobově zřejmých nebude tento film příštími generacemi zcela pochopen. Dej Bůh, aby v nich po zhlédnutí přetrval alespoň pocit hnusu, který zláká k touze po znalosti vlastní historie, bez níž je nemožné vidět všechny souvislosti a reálně se orientovat v dnešní oligarchické kvazi-demokracii.(1.1.2012)
Aidan
Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit.(31.7.2013)