Nastala chyba při přehrávání videa.
  • plechulka
    *****

    Málokterý film dovede tak věrohodně navodit atmosféru stísněnosti a strachu, který kolem doby podepisování Charty panoval. Tohle by se fakt mělo pouštět dnešním mladým, aby aspoň trošku věděli, o čem je řeč. Herecké výkony vše samozřejmě umocňují a lidské postoje, o nichž se minimálně u dam Chramostové, Kolářové a pana Racka ví, dávají další punc jejich umění.(8.10.2019)

  • Gemini
    *****

    Na golfistovu otázku mám, alespoň za sebe, jednoznačnou odpověď - celé to působilo hluboce a na dlouho. Minulost se nezmění a právo soudit nemá snad nikdo, ale přesto cítím obdiv k těm, kdo měli odvahu a dali ji najevo veřejně...Vlasta Chramostová podává výtečný výkon, ale ani zástupci dalších hereckých generací nejsou o nic horší. Daniela Kolářová je skvělým příkladem soudružky se zodpovědnou funkcí, Jan Langmajer a jeho filmová manželka Stanislava Jachnická představují takřka typické socialistické lidičky a jde jim to velmi dobře, ale naprosto nezapomenutelní jsou ti nejmladší - studenti posledního ročníku Divadelní Fakulty AMU, připravující se na své absolventské představení, moji zbožňovanou tragédii Romeo A Julie. Příhodně zvolený námět pro dva zamilované, Michaelu Maurerovou a Zdeňka Rohlíčka alias Hanku a Petra, představitele nejslavnějších milenců...nebudu mluvit o příběhu, i když je to pro mě velkým pokušením, podat výpověď o nádherném herectví a lásce...deklamace epilogu z Romea A Julie přednesená paní Chramostovou, za okolností jaké nastaly v Brabcově filmu, to je nejkouzelnější scéna jakou jsem letos viděl...věřte, že stejně jako moje, tak i vaše srdce bude jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova.(16.11.2003)

  • slunicko2
    ****

    Příběh z doby, kdy platilo, že ať uděláte, co uděláte, vždycky je to špatně. 1) Výborně napsaný příběh (žádný div - pamětníci Jelena Mašínová a Pavel Kohout) s výborným hereckým výkonem 77leté Vlasty Chramostové v hlavní roli je citlivě přetlumočen 49letým režisérem Jaroslavem Brabcem. Tíživá atmosféra doby na diváka doléhá v každém záběru. 2) Výhrady některých komentátorů o malé srozumitelnosti a nedostatečném vysvětlení dobových souvislostí pro ne-pamětníky dokumentují zřejmé nepochopení uměleckých žánrů. Toto, vážení přátelé, není dokument, ale film, byť jenom televizní. Neznalost historických souvislostí, jak se o ní výmluvně rozepisuje například BoredSeal, je zřejmou chybou adresáta a lze ji odstranit třeba besedou o díle s jinými erudovanějšími diváky.(28.3.2012)

  • topi
    *****

    Jaroslav Brabec natočil dobový příběh z temného období Anticharty, kdy byli umělečtí tvůrci a pracovníci divadel a rozhlasu na nátlak Komunistické strany nuceni podepsat nesouhlas s "pamfletem" Charta 77 a tím souhlasit se současným režimem a jeho ideologií. Hnus, který bohužel téměř všichni podepsali. Až na pár výjimek, mezi nimiž byla i Vlasta Chramostová, která si zahrála profesorku na Damu, Lídu Damiánovou (ta však zde kvůli nátlaku rodiny podepsala). Co dělá z filmu opravdu bezvadnou podívanou je fakt, že Brabec film natočil téměř jakoby autentický dokument a svědectví doby, ve kterém se střídají barevné, ostré, matné a černobílé kompozice a spolu s původními archivními materiály tvoří dokonalou souhru. Jakoby film pocházel přímo z roku 1977. Vlasta Chramostová se do své role totálně ponořila a díky svým zážitkům jí vtiskla opravdovost a pravdivost. Čest její památce, neboť právě odešla do uměleckého nebe za svým manželem Stanislavem Milotou. Ostatní role, jak studentů, profesorů, estébáků a všech dalších postav jsou zahrány někdy až s mrazivou chladnokrevností. Jakoby všichni se svými rolemi naprosto splynuli. A to se už dnes u takového druhu filmu vidí jen málokdy. V poslední třetině atmosféra houstne víc a víc, dramatičnost se zarývá až do morku kostí, až dospěje k tragickému vyústění. Strašlivá ukázka normalizačního bahna, kde charaktery lidí byly ničeny, křiveny a ušlapávány komunistickou zvěří. Hanba všem těm bolševickým bestiím!!!!(7.10.2019)

  • Aidan
    ****

    Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit.(31.7.2013)

  • - Ve filmu p. Damiánová neunese tlak vyvíjený na herce a z obavy o kariéru svého syna v Národním divadle Antichartu podepíše.
    Ve skutečnosti však právě Vlasta Chramostová, která ji hraje, patřila mezi hrstku těch, kteří signovali Chartu 77 a tím pádem ani nepodepsali Antichartu. Z tohoto důvodu musely být dotočeny pro potřeby filmu černobílé záběry, které byly vsazeny do pravého dokumentu natáčeného při podepisování Anticharty a ty vytvářely iluzi, že Chramostová byla v sále přítomna. (joywork)

  • - Návrat Martina Stropnického na filmové plátno po jedenácti letech. (M.B)