Dramatický příběh z doby vzniku Charty 77 o cti, morálce a lidské důstojnosti v hlavní roli s Vlastou Chramostovou.
Příběh kantorky, slavné herečky a jejich studentů je zasazen do dobového rámce utužené normalizace, do doby, kdy se po okupaci sovětských vojsk snažila většina přežít v šedé zóně a v boji proti režimu byla ochotna riskovat své postavení jen hrstka odvážných. Herečka Damiánová připravuje na DAMU se svými studenty Shakespearovu tragedii Romeo a Julie. Je mezi nimi i nadaný student Petr, který hraje Romea a jeho dívka Hanka, která zkouší roli Julie. Jenže doba "vymknuta z kloubů šílí". Právě se zformovala Charta 77 a stranické orgány DAMU útočí na své pedagogy, aby ji odsoudili. Damiánová se brání, má své známé, kteří díky režimu nemohou hrát a působit ve svých profesích, kolegu Petráka a bývalého nadaného studenta. Ale pak ÚV KSČ zorganizuje shromáždění umělců a tvůrčích pracovníků v Národním divadle. Všichni vědí, o co půjde: odsoudit Chartu 77 a demonstrovat věrnost straně a vládě. Damiánová psychicky trpí, stojí před dilematem. Jednalo-li by se pouze o ni, reagovala by nekompromisně. Jenže na ni snacha vyvíjí nátlak. Jde o kariéru jejího syna, pokud se matka nezachová tak, jak se očekává, nebude její syn potvrzen ve funkci ředitele vědeckého ústavu, kde pracuje. Všichni čekají, jak se Damiánová zachová, nejvíc její studenti, mezi nimiž jsou povahy idealistické a zásadové jako Petr, ale i donašeči, jako Kamil. A drama spěje k závěrečné tragedii.
Působivý a psychologicky uvěřitelně vystavěný příběh o morálce, svědomí, o lámání charakterů natočil režisér Jaroslav Brabec s využitím archivních záběrů, které jsou v místy černobílém ladění organicky vrostlé do obrazového ztvárnění atmosféry doby. Svou velkou roli tu procítila a prožila herečka Vlasta Chramostová.(oficiální text distributora)
plechulka
Málokterý film dovede tak věrohodně navodit atmosféru stísněnosti a strachu, který kolem doby podepisování Charty panoval. Tohle by se fakt mělo pouštět dnešním mladým, aby aspoň trošku věděli, o čem je řeč. Herecké výkony vše samozřejmě umocňují a lidské postoje, o nichž se minimálně u dam Chramostové, Kolářové a pana Racka ví, dávají další punc jejich umění.(8.10.2019)
Gemini
Na golfistovu otázku mám, alespoň za sebe, jednoznačnou odpověď - celé to působilo hluboce a na dlouho. Minulost se nezmění a právo soudit nemá snad nikdo, ale přesto cítím obdiv k těm, kdo měli odvahu a dali ji najevo veřejně...Vlasta Chramostová podává výtečný výkon, ale ani zástupci dalších hereckých generací nejsou o nic horší. Daniela Kolářová je skvělým příkladem soudružky se zodpovědnou funkcí, Jan Langmajer a jeho filmová manželka Stanislava Jachnická představují takřka typické socialistické lidičky a jde jim to velmi dobře, ale naprosto nezapomenutelní jsou ti nejmladší - studenti posledního ročníku Divadelní Fakulty AMU, připravující se na své absolventské představení, moji zbožňovanou tragédii Romeo A Julie. Příhodně zvolený námět pro dva zamilované, Michaelu Maurerovou a Zdeňka Rohlíčka alias Hanku a Petra, představitele nejslavnějších milenců...nebudu mluvit o příběhu, i když je to pro mě velkým pokušením, podat výpověď o nádherném herectví a lásce...deklamace epilogu z Romea A Julie přednesená paní Chramostovou, za okolností jaké nastaly v Brabcově filmu, to je nejkouzelnější scéna jakou jsem letos viděl...věřte, že stejně jako moje, tak i vaše srdce bude jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova.(16.11.2003)
slunicko2
Příběh z doby, kdy platilo, že ať uděláte, co uděláte, vždycky je to špatně. 1) Výborně napsaný příběh (žádný div - pamětníci Jelena Mašínová a Pavel Kohout) s výborným hereckým výkonem 77leté Vlasty Chramostové v hlavní roli je citlivě přetlumočen 49letým režisérem Jaroslavem Brabcem. Tíživá atmosféra doby na diváka doléhá v každém záběru. 2) Výhrady některých komentátorů o malé srozumitelnosti a nedostatečném vysvětlení dobových souvislostí pro ne-pamětníky dokumentují zřejmé nepochopení uměleckých žánrů. Toto, vážení přátelé, není dokument, ale film, byť jenom televizní. Neznalost historických souvislostí, jak se o ní výmluvně rozepisuje například BoredSeal, je zřejmou chybou adresáta a lze ji odstranit třeba besedou o díle s jinými erudovanějšími diváky.(28.3.2012)
topi
Jaroslav Brabec natočil dobový příběh z temného období Anticharty, kdy byli umělečtí tvůrci a pracovníci divadel a rozhlasu na nátlak Komunistické strany nuceni podepsat nesouhlas s "pamfletem" Charta 77 a tím souhlasit se současným režimem a jeho ideologií. Hnus, který bohužel téměř všichni podepsali. Až na pár výjimek, mezi nimiž byla i Vlasta Chramostová, která si zahrála profesorku na Damu, Lídu Damiánovou (ta však zde kvůli nátlaku rodiny podepsala). Co dělá z filmu opravdu bezvadnou podívanou je fakt, že Brabec film natočil téměř jakoby autentický dokument a svědectví doby, ve kterém se střídají barevné, ostré, matné a černobílé kompozice a spolu s původními archivními materiály tvoří dokonalou souhru. Jakoby film pocházel přímo z roku 1977. Vlasta Chramostová se do své role totálně ponořila a díky svým zážitkům jí vtiskla opravdovost a pravdivost. Čest její památce, neboť právě odešla do uměleckého nebe za svým manželem Stanislavem Milotou. Ostatní role, jak studentů, profesorů, estébáků a všech dalších postav jsou zahrány někdy až s mrazivou chladnokrevností. Jakoby všichni se svými rolemi naprosto splynuli. A to se už dnes u takového druhu filmu vidí jen málokdy. V poslední třetině atmosféra houstne víc a víc, dramatičnost se zarývá až do morku kostí, až dospěje k tragickému vyústění. Strašlivá ukázka normalizačního bahna, kde charaktery lidí byly ničeny, křiveny a ušlapávány komunistickou zvěří. Hanba všem těm bolševickým bestiím!!!!(7.10.2019)
Aidan
Film, který může sloužit jako podnět ke zpytování svědomí i těm, kdo jako já "věk kompromisů" na konci sedmdesátých let nezažili, ale jsou na každém kroku konfrontováni s dědictvím té doby - mimo jiné ve vlastním nitru. Dokážu vydávat svědectví pravdě, i když to stojí mnoho, možná vše? Anebo se hrbím, uhýbám, kličkuji? Nejde jen o velká dramata českých dějin jako je příběh charty/anticharty, ale také o drobné každodenní zápasy. Spíš než k souzení včerejšků mi PF 77 posloužilo k zpytování sebe sama uprosřed dnešků. Je to snímek, který bude málokomu příjemný - snad jen těm, kdo druhé přísně soudí a sebe nevidí. Připomíná člověku upatlané mravní trapno, před nímž by se raděj skryl. Divákovi se nepodbízí, chirurgicky se zařezává do svědomí a působí bolest tam, kde je třeba. Drobné filmařské nedostatky tu lze lehko odpustit.(31.7.2013)