Poslední dům nalevo

Na rozdíl od remaku pojal Craven svůj film jako satiru na společnost, což dělal i ve svých zombiárnách. Pseudoromantické (tedy spíše kýčovité) záběry přírody jsou v přímém protikladu k jednání lidí. Rovněž v průběhu násilných scén zní příjemná country, což připomene Kubrickův Mechanický pomeranč (1971). Samotné násilí se smrskává na krev, většina záseků jde mimo kameru. Nevadí to. Film není prvoplánovým hororem, ale psychologickým dramatem. Craven chce ukázat nejen hloupé a naivní chování dívek, ale především neschopnost státního aparátu v momentě, kdy má pomáhat. Samotní policisté jsou karikaturou a jakoby vypadli z vtipů o poldech. ,,Nejedem.",,Ano, nejedem, ty debile, protože došel benzín..." Brutalita filmu je v jednání postav, a tak usekntutí ruky nebo noření pily do břicha není nutné ukazovat. Ano, citovaný Pramen panny byl zřejmě hlavní inspirací, ale podobné příběhy najdeme i v lidové slovesnosti. Touha po pomstě je pochopitelná, avšak dláždí cestu do pekla... (27.04.2017)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!! (11.06.2009)

V zásadě silný koncept, ale škoda toho otřesného provedení. Nulová dramaturgie a vnitřní logika, absurdní obsahy scén (vrcholem v tomto ohledu je sekvence, kdy jeden z padouchů předvádí žábu), hrozivé herecké výkony, humpolácká kamera, fušerský střih a především třeskutě bizarní hudba, která z většiny filmu dělá grotesku. Burlesknost filmu ještě stupňují zhovadilé sekvence s dvojicí provinčních policistů, která zastává funkci humorných figurek. Rané Cravenovy snímky jsou vyloženě ideální materiál na remake – mají velký potenciál, který lze snadno zpracovat do pořádného, intenzivního filmu. Původní „Last House on the Left“ je ovšem pouze esence všeho špatného ze sedmdesátkového laciného braku (včetně toho, že hláška z plakátu je mnohem dramatičtější než film samotný). (16.05.2009)

pozornosť si tento nezívislý, béčkový, nízkorozpočtový debut jedného zo súčasných majstrov hororu zaslúži hlavne vďaka tomu, že je to, samozrejme, jedna z prvých (ak nie prvá) dochovaná ukážka tohto špeciálneho subžánru a typu filmov a tiež kvôli uletenej, neukočírovanej bizarnosti - scény afektovane prehrávaného chystania oslavy, idylické zábery prírody, komické vsuvky dvojice nemotorných, totálne trápnych policajtov (bezzubá černoška s nákladiakom plným sliepok), podivné herecké kreácie a nevyvážená "psychológia" postáv, kopa bezstarostnej a veselej hudby - hippiesácky folk, bluegrass či podobné štýly... a do toho občas na nervy lezúca alogickosť správania postáv i celkového príbehu - to všetko okorenené poriadnou amatérskou filmárčinou a riadnou dávkou exploitatioinu a na tp dobu sexuálneho materiálu hrubšieho zhrna. skrátka - zábava tak pri natáčaní, ako pri pozeraní; ale ako filmové dielo - objektívna mizéria; (21.04.2014)