Skafandr a motýl

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Po velice poetickém traileru o třech písničkách a dobré pověsti tohoto filmu jsem se těšil na nevšední zážitek. Ale ouha! Záběry z pohledu mrkajícího oka a rozmlžený obraz ve větru vlajících záclon se brzy okouká. Budu ještě více hnidopich a neodpustím si poznámku, že ač se film, respektive kamera, tváří, že poctivě 45 minut vypráví příběh člověka uzavřeného do skafandru, tedy kompletně, mimo onoho důležitého oka, ochrnutého člověka, tak svými podvratnými střihy a nazoomováním divákovi pěkně lže. Ovšem jakmile začne Jean-Dominique psát mrkáním oka (viz. film) svoji knihu, začne se najednou odvíjet poutavý příběh, jemuž k jeho poetičnosti výrazně napomáhají právě citace z oné knihy. A soundtrack. Ale musím ocenit, že film i přes svoje depresivní téma člověka zavřeného do skafandru v temnotách hlubokých vod, není Skafandr a motýl citově vyděračský. (19.06.2008)

Jean-Dominiquesova choroba byla vzácná. Stejně vzácný je i tenhle hluboce lidský snímek. Avšak jako jeden z mála citově nevydírá. Snad jen konec je opravdu emotivně přežehlený, ale vždyť to k tomu patří. Hlaně díky Evropské produkci film stojí při zemi a amerikánismus se ho nedotýká. _ Byl to muž, který diktoval do ticha. Byl to muž, který se nevzdal a přes všechno žil dál s ůsměvem v sobě, když jeho rty nesloužily. (01.05.2008)

„Mať milenku predsa nie je žiadny dôvod pre to, opustiť ženu a svoje deti.“ Mathieu Almaric (MNÍCHOV, QUANTUM OF SOLACE) je herec, kvôli ktorému bez problémov zostanem hore do polnoci, aby som si nejaký jeho film pozrel v televízii vo „filmovom klube“ v pôvodnom (francúzskom) znení s titulkami a vôbec nebudem rozmýšľať nad tým, že som si daný film mohol zohnať inak (napr. na DVD) a nemusel byť kvôli tomu do noci hore. Almaric je charizmatický človek a SKAFANDER A MOTÝĽ vychádza zo silného skutočného príbehu, keď šéf-editor časopisu Elle, kurevník Jean-Dominique 'Jean-Do' Bauby, po infarkte (v mladom veku) ochrnul a dokázal s okolím komunikovať len okom. V tom mu pomohla znalosť milovaného knižného veľdiela, „Grófa Monte Christo“ (ktorého ŽENSKÚ verziu, prenesenú do súčasnosti, chcel reálne napísať). V Dumasovom geniálnom románe vystupovala rovnako ochrnutá postava starca, ktorý s okolím komunikoval vyčerpávajúcim (ale aspoň nejakým) žmurkaním (jedno žmurknutie „áno“, dve žmurknutia „nie“). Takže ste mu mohli klásť len otázky, na ktoré sa dalo odpovedať áno/nie. Prípadne dokázal skladať vety, ale iba písmenko po písmenku: teda ste mu hovorili pomaly abecedu a ak pri nejakom písmene žmurkol, bolo to TO písmeno, ktoré mal na mysli, zapísali ste si ho, zasa ste začali s abecedou, zasa žmurkol a takto ste pomaly ale isto spolu skladali slová, až sa vám z nich stávali celé vety (takto 'Jean-Do' na lôžku „napísal“ celú knihu, neuveriteľné). SKAFANDER A MOTÝĽ je pôsobivá dráma, ktorá sa neľutuje a to je vždy super. (28.05.2011)

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)