Blow-Up
Blow-Up
Blow-Up
Zväčšenina
Blow-Up
Blow-Up
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Recenze (460)
Antonioni je pro mě něco jako dnes třeba Widing Refn. Ve svých filmech se snaží spojovat populární a s čímsi hluboce artovým a přinejmenším pro mě to úplně nefunguje a ve výsledku je to spíš nuda anebo art for masses. Kdyby Zvětšeninu natočil třeba Godard, věřím, že by se mnohem víc oddal trýznění diváka s nekonečným studováním několika nazvětšovaných detailů a nesnažil by se pák následně vykoupit venturou na koncert Yardbirds. Čeho si na Zvětšenině cením je to jak geniálně vyobrazila práci modního fotografa v úvodu snímku. Ve své podstatě je Zvětšenina vlástně tím, čím je její hlavní postava fotografa: po večerech fotografuje život v noclehárně, přes den fotí Twiggy a Veruschku do modního časopisu. Jednou nohou v punku a druhou v mtv. // Jinak nemusím asi dvakrát doporučovat, ale pokud chcete vidět pro mě skutečně relevantní filmy, kde nalezení jednoho malého detailu dopomohlo k rozkrytí jednoho velkéh celku, pusťe si De Palmův BLOW OUT a Coppolův ROZHOVOR / THE CONVERSATION. ()
Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden ze 100 největších filmů všech dob časopisu Entertainment Weekly. ()
Rozhodně ne film pro každýho. U Zvětšeniny mi dokonce přijde, že hodně zafungoval stádový efekt, alespoň co se hodnocení týče. Někdo z intelektuálních kritiků vykřikne, že ten film je naprosto excelentní art pecka, a začne se ohánět pestrobarevným slovíčkařením, kterým vás prostě musí naladit na stejnou vlnu. Dotyčný snímek pak získá jaksi kultovní status, i když většina z diváků stejně nepochopí, za co přesně. Herci byli sice fajn, ale děj mu přišel o hovně, hudba mu nic neříká, jelikož pochází z úplně jiný doby, a to filmařské umění jaksi nezachytil, protože prostě neni asi moc chytrej nebo vnímavej. Ale je to klasika né? Tudíž nemůže dát míň jak tři hvězdy, aby mu jeho pověst přece náhodou nepošpinil. Já se tentokrát od zdejšího stáda s radostí odtrhnu. Půjdu si totiž svojí pěšinou a říkat si svoje názory tam, kde mě nikdo neuslyší a který stejně nikoho nezajímají. Cha cha, chi chi, cho cho...! ()
"Promiň, lásko, ale to děvče, co tu mám, tě nechce." Arogantní šmírák s foťákem Thomas ode mne moc sympatií nezískal. Bylo mi sice sympatické, jak se dokázal na první pohled zamilovat do vrtule nebo jak umělecky kouřil proti rytmu hudby, ale to, jak ignoroval GDPR, se mi vůbec nelíbí. Fotografie je totiž osobní údaj, víme mladej? Nevíme, protože tehdy ještě nebyl, ale to ho neomlouvá. Já bych si tedy Jane asi taky chtěl vyfotit, takže mu rozumím, ale ještě víc bych chtěl, aby po mně něco chtěla. Mám pro podobné typy zkrátka slabost a ona platila docela zajímavou měnou. Navíc tady těch štíhlých krásek s parádními účesy bylo dost. Jen měly příliš vyfetované oči, s čímž mám tradičně problém. Ale abych se vrátil k filmu, tak ten byl na můj nevkus příliš umělecký, tichý, pomalý a bez vyvrcholení. Tak to zkrátka mají umělci rádi, ale já mám při sexu raději divočinu a křik zakončený pořádným výstřikem. ()
Nebudu předstírat, že vím, o čem ten film je, ale dokonale mě dostal. Klasika. Nutno vidět v originále. ()
Antonioni se konečně našel. Po pozérské tetralogii o odcizení přináší plnohodnotný film, který má nějaký smysl. Zvětšeninu jsem od něj viděl jako první kousek, ale čím víc jeho dalších filmů vidím, tím víc si jí vážím. ()
...Nakonec je to (zase) všechno jen hra... že . . . O Zvětšenině bylo za všechna ta léta od jejího natočení různými filmozpytci i všelijakými těmi mudrlanty řečeno snad vše a ještě víc, co snad ani není pravda (stačí si přečíst třeba jen plácy zde v ::obsah/info::), takže asi nemá cenu nosit další dříví do lesa. A tak je dle mého spíš jen škoda, že tenhle film za víc jak čtyřicet let přece jen malinko zestárnul - a taky má své (pozor dámy a páni adoranti z kavárenských kruhů ;-) mouchy. Třeba tak, jako stará fotografie, na kterou léta serou mouchy... Každopádně však je dobré si ho tak jednou za deset let znova pustit, už jen pro jeho filmový antonioniovský styl - a taky pro tu dávno minulou, blazeovaně hashmarihuanovou mondénní atmosféru (londýnských) uměleckých kruhů šedesátých let, šustění listí na stromech v parku (sakryš, tam bych se taky fakt chtěl někdy podívat) a skvělou >beatově< jazzující hudbu Herbieho Hancocka - včetně minikoncertíku (jó, takhle se kdysi dělal >culture placement< ;-) mladinkých starých dobrých The Yardbirds... :-D . . . Zvětšenina zkrátka není dokonalá - ale každopádně je nezapomenutelná, dobová filmařina v tom nejpoctivějším smyslu slova. Tak co na tom ještě chcete víc chápat (?) ! . . . Čtyři a půl hvězdičky za film - a aniž bych chtěl nějak zvětšovat těch pár mnou subjektivně vnímaných nedostaků (třeba i trošku v logice děje) - zaokrouhleno bez výčitek dolů. - - - P.S. No a taky nelze opomenout onu roztomilou pársekundovou scénu s tehdy sladk(vn)ou >manekýnkou< (jo, tak se tenkrát u nás těmhle holkám říkalo :-) Verushkou ( http://en.wikipedia.org/wiki/Veruschka ), děvuškou, která si krátce před koncem filmu (ve scéně kde panstvo paří) stylově sjela trip >do Paříže< ... ;o) ()
(1001) Ach. Má láska ke Zvětšenině by šla vyvážit snad jen nenávistí k tomu, co zobrazuje. ♥ Navíc jsem psala svou bakalářku o krvavém žánru giallo (tedy o něčem pro kritiky nižším než je skutečné umění) a cítila jsem se jako poťouchlá provokatérka, když jsem do práce zařadila i odbočku ke Zvětšenině, která je (a dál cituji sama sebe, hihi) beze všech pochyb příkladem klasického artového snímku, který ve své době vyvolal v intelektuálních kruzích velkou odezvu a je dodnes cílem mnohého zkoumání a rozebírání. Antonioni představil sebevědomého hrdinu, módního fotografa, který je najednou postaven do situace, kdy mu realita navzdory veškerému úsilí o její pochopení začne unikat. Jeho sebedůvěra se promění v absolutní bezmocnost. Objektiv fotoaparátu mu nahrazuje vlastní oko, ztratil schopnost vnímat svět autenticky. Racionální způsob uchopení reality se ukáže být stejnou iluzí jako domnělá objektivita fotografie. Antonioni řeší vztah mezi zkoumaným a tím, čím to zkoumáme, jeho hrdina se zabývá tajemstvím obrazů a on ho při tom staví do vysoce aranžovaných záběrů. Jedna z dalších postav, abstraktní malíř, se o hledání smyslu v obrazu vyjadřuje jako „o hledání stopy v detektivním příběhu“. Ale Antonioni ale nakonec zůstává u pouhého konstatování, že člověk nemůže svět pochopit, zůstává pozorovatelem ve třetí osobě, snaží se zobrazit esenci, zůstává myslitelem. Oproti tomu tedy doporučuji právě mistrovský kousek žánru giallo „Tmavě červená“, ve které prakticky ta samá postava (a rozhodně ten samý herec) opět zahlédne vraždu a má k dispozici i obrazový záznam (dětské kresby zachycují traumatické vzpomínky). Hrdina Tmavě červené se ale nenachází v intelektuálním odkazu budoucím generacím, nýbrž v nadpřirozené detektivce a tak se do toho může on i jeho protihráči parádně opřít včetně litrů červené krve a psychopatické hudby kapely Goblin. To ale samozřejmě neubírá na působivosti mimům hrajícím tenis. Naopak. Antonioni myslím může být jen rád, že mu Argento vytvořil takovou roztomilou fanfikci. ()
Sakra, co to je? Kde se tady bere tak vysoké hodnocení? To jsem asi něco nepochopil. Začátek normálka, gradace u scén s fotkami a pak tam najednou mimové hrají tenis. Pěkná pytlovina! ()
Zvláštní, ale zajímavý film, který mě od scény v parku velmi chytil. Tajemná žena, fanatické prošetřování fotografií, postupně stále více paranoidní hlavní hrdina….jenom to vyústění mě docela zklamalo, tedy nic proti mimům, myslím tím tu hlavní myšlenku (copak si ty fotografie z ateliéru strhal sám?). Kvůli závěru hodnotím slabšími 4*, jinak převládající spokojenost. ()
Klasika! Nádhera! Bomba! Jak jen jsem na tenhle film mohl zapomenout a recenzovat ho takhle pozdě.... A ani nemám co dodat... jen bych sumarizoval a opičil se po ostatních... Ano, to je film, který patří do zlatého fondu a k základnímu vzdělání každého kinofila.... Víc nemám co říci... Howgh! ()
Originální filmové dílo Michelangela Antonioniho. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduji němý film. Není napěchovaný dechberoucími dialogy ani stálým hudebním doprovodem. Ale má v sobě silnou atmosféru, příběh a herce, kteří by vlastně ani mluvit nemuseli. Na scénu se zvětšováním fotografií, šuměním stromů a závěrečnou scénu jsem doslova, jak se říká, "hleděla s otevřenými ústy":) ()
Prvá polovica je takmer úplne bez pointy. Divák stále čaká, kedy sa niečo stane, čo sa ako vyhrotí, no komplexného vysvetlenia sa aj tak nedočká. A to som myslel, že podobné monotónne dielka ma nikdy neuchvátia. Trošku mi vadila pretiahnutosť niektorých scén, no celkovo film pôsobí zároveň upokojujúco ale zároveň príjemne napäto s nádychom kriminálky. 75%. ()
Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~ ()
Mě uklidňuje, že se to nelíbilo ani doma, a to otec po tom ve své době toužil. Ovšem viděno dnešní očima - neshledal na tom pranic zajímavého. A tou cestou spolu jdeme ruku v ruce. Však je to běžná detektívka, které vévodí feeling roku 66. V hlavní roli blběna a blběna, odlišujeme podle barev silonek na zelenou a červenou. A Vanessa Redgrave mi přijde krásná až s věkem, takže až tak v posledních letech. Upocené trendy holčiny tehdejšího Londýna vám holt neocením. ()
Zvětšenina se bude navěky vznášet vysoko nad námi, pro mnohé neuchopitelná, možná i nepochopitelná, ale stále nadčasová ve svém překvapivě jasném poselství: Umělci (rozuměj tak trochu blázni) jsou ti, kteří vidí víc než ostatní. Díkybohu za ně! ()
Dlouho jsem přemýšlel nad tím, čím vlastně Zvětšenina je. Kriminální film či psychologické drama? Ne. Nejsveřepější obraz 60. let ve svém lesku, bídě, filozofii a přístupu k životu. 90%. ()
Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. ()
Zvětšenina je velice matoucí, žánrově těžko zařaditelná podívaná, která pokládá spoustu otázek, na které musí hledat odpověď sám divák. Mysteriózní příběh o fotografovi, který přestává vnímat realitu a čím dál víc se odcizuje lidem okolo sebe. Duchovní útěchu získává focením momentek, které sbírá kvůli své knize. Jednoho dne však vyfotí cosi, co vypadá jako vražda. Mám rád tyto typy filmů, které jsou lyrické, předností je výborná kamera a obrazové kompozice a divák je vhozen do mlýnku, ze kterého mu jde hlava kolem, přičemž nemůže oči odtrhnout od obrazovky snažíc se sebevíc. Velice zajímavá je scéna v klubu. V době, kdy se ve Velké Británii začal naplno rozjíždět big-beat a získával čím dál více příznivců. Publikum nehybné, jako socha, strmě pozorující rockovou kapelu, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bouře nadšení propukne až ve chvíli, kdy jeden z hudebníků rozmlátí kytaru a hodí jí do davu. Vše pak podtrhuje závěr na tenisových kurtech s partou mimů, předvádějících utkání s asistencí hlavního hrdiny (fotografa) - to se musí vidět. Výpověď doby, mrazivá výpověď 60. let. ()
Související novinky
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni
Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)
Slavnou Zvětšeninou Antonioni započal své období anglicky mluvených filmů. Na rozdíl od dvou následujících filmů Zabriskie Point a Povolání: Reportér dosáhla Zvětšenina obrovského úspěchu jak u kritiky, tak i u diváků. Antonioni se na jeden ze svých nejslavnějších filmů připravoval velmi pečlivě. Bezmála třičtvrtě roku žil v Londýně, vnímal jeho pulzující uvolněnou atmosféru poloviny 60. let, aby pak během jarních a letních měsíců roku 1966 natočil na jednu stranu vysoce umělecky stylizovaný, zároveň i atmosfericky přesný obraz swingujícího Londýna, ve kterém se slévaly hlavní kulturní proudy moderního světa. V ústředí celého filmu stojí postava fotografa Thomase, do níž Antonioni vložil snad všechny podstatné rysy tehdejší generace. V Thomasovi se zrcadlí skutečná touha po svobodě uprostřed hluboké životní prázdnoty, touha po útěku z rutiny, ze stereotypu. Antonioni Thomase prezentuje jako neustále těkajícího, společenského, přesto velmi osamoceného, energického mladíka, který v neustálém pohybu jako by charakterizoval prchavost, povrchnost a boj proti tradičním hodnotám. [==] !SPOILER! Příběh filmu není důležitý, spíše divákovi důmyslně zprostředkovává podobenství o stavu tehdejší mladé generace. Fotograf se jednoho dne vydá do zcela opuštěného londýnského parku, kde při focení narazí na milostný pár. Žena (Jane) se však Thomase zalekne, přičemž nejdříve v parku a později i ve fotografově ateliéru požaduje negativ s inkriminovanými snímky. Thomas ženu uspokojí předáním jiného negativu, přičemž ten pravý nechá vyvolat a zjistí, že se vlastně stal svědkem zločinu, vraždy. Podrobnou analýzou veškerých snímků a zvětšováním jednotlivých částí do sebe pomalu začnou zapadat kousky skládačky. V této slavné bezdialogové sekvenci se Antonionimu a kameramanovi Carlovi Di Palmovi podařilo bez jediného slova postupně budovat napětí, přičemž pohyby kamery v podstatě opisovaly pohyby fotografovy hlavy, což značilo způsob jeho uvažování. Při následném nočním pátrání v parku skutečně nalezne mrtvolu muže, kterého tajemná Jane nechala pravděpodobně zastřelit. Neúspěšně se poté Thomas snaží přesvědčit své přátele o skutečném zločinu, jehož byl nechtěným svědkem. Druhého dne ráno se Thomas opět ocitá v parku, jenomže tělo muže je pryč, stejně jako i v ateliéru všechny jeho zvětšené snímky z parku až na jeden jediný, na němž je jen sotva identifikovatelná skvrna. Závěr filmu je stejně prchavý jako onen zločin, Thomas snad poprvé v životě zmítaný obrovskou nejistotou je svědkem „tenisového zápasu“ dvou ze skupiny mimů. Po chvíli je jedním z nich vyzván, aby mu na kurt hodil zpět imaginární míček. Thomas se oddává této iluzi, aby pak v posledním záběru, velkém celku střihem zmizel ze sytě zeleného trávníku. [==] Antonioni jako jeden z hlavních představitelů evropského moderního uměleckého filmu nenabízí ve Zvětšenině odpovědi, pouze velké množství otázek. Vkládá do filmu mnoho skrytých a těžko interpretovatelných významů, přičemž skrze hlavní postavu Thomase jako by chtěl vypovídat především o osamocení a prázdnotě a nejednoznačném určení životních cílů. Ze všeho výše uvedeného můžeme film vnímat dle naratologické koncepce Davida Bordwella jako ukázkový příklad narace uměleckého filmu. Postavy příběhu jsou jen mlhavě načrtnuty, přicházejí náhle a bez jakéhokoli opodstatnění zase odcházejí. Základní zápletka filmu se objevuje až někdy v polovině filmu, přičemž její „rozuzlení“ je spíše určitou metaforou života. Je to, co právě vidíme realita, nebo pouze chvilkový, pomíjivý stav věcí? Stejně tak fotografie – ztrácí zobrazená realita svou „pravdivost“ ihned po stisku spouště fotoaparátu? Právě tyto otázky film vzbuzuje a spolu s Thomasem se na ně divák pokouší, leč marně, nalézt odpověď. () (méně) (více)