Zpívání v dešti

Kvůli své nevyléčitelné alergii na muzikály jsem Zpívání v dešti odkládal přes 2 roky. Až nakonec zvítězila touha mít to za sebou. Je to bez pochyby nadčasová klasika s nápaditou a úctyhodně sladěnou choreografií podpořená originálním barvitým zpracováním, avšak na odpůrce muzikálů to moc nezapůsobí. Taneční scény mají do poloviny filmu šťávu a díky bohu nenudí, další scény ztrácejí dech a vypadají obyčejně, aspoň v mém případě tomu tak bylo. Herecký ansámbl byl nepochybně skvěle připravený, škoda, že jeho sympatii výrazně narušovala paní Lamontová, která je se svým xichtem a hlasem snad ještě odpornější, než Angela Lansbury za mladých let, ale to je jen můj subjektivní názor. Pro milovníky muzikálů nekonečná slast. Já to vnímám jako škrtnutý rest ve svém filmovém vzdělání. 70% (19.04.2012)

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné. (25.01.2006)

Gene jako vždy skvělý tanečně i choreograficky, velmi dobrý zpěvák, hodně mě však zaujal i smíšek Donald O'Connor, který do "Zpívání" dodal legrační náladu. Ptále-li se však proč jen 4*, odpovídám, že s Kellym znám i lepší muzikály - a ano, byl u toho vždy i Sinatra (On the town; Anchors Aweigh; ale hlavně Take Me Out to the Ball Game). (01.10.2010)

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film. (03.01.2024)

Můj filmový přehled měl (a jistě ještě má) tu a tam trhlinu. Singin' in the Rain jsem "znal" z nespočtu citací a kratičkých ukázek z deště. Celkový dojem byl nezájem z přehnané pověsti a nelíbivé cajdákové melodie (kterou navíc v češtině dorazil mečící Korn). Jenže o tom tahle švanda a čistá radost ze života vůbec není. Jistě, najdou se v něm slabší chvíle -- Gene Kelly nemá jako režisér od sebe jako herce moc odstup, a místy se nechá exhibovat poněkud přes míru (ke konci). Nicméně pokud jsou na scéně alespoň dvě, nebo lépe ještě více ze čtyř hlavních postav, je to parádně odsýpající óda na radost. P.S. ano, jestli někdo, tak si tu aspoň nominaci za herectví zasloužila Jean Hagen nejvíc. (19.05.2013)