X-Men: První třída

Nenechajte sa zmiasť vysokým hodnotením. Vaughn nepokračuje tam, kde skončil Bryan Singer, bližšie má k Ratnerovej trojke. Čím však Vaughn Ratnera odstreľuje, je vyváženie medzi detinskosťou a vyspelosťou podania látky (oboje tu je prítomné, Ratner bol iba detinský), výrazne viacej postáv a nieľkonásobne rýchlejšie tempo (v normálnom „móde“ by film trval tri hodiny) a oveľa viac OVEĽA epickejšej over-the-top akcie, ktorá nikdy nepôsobí neustrážene alebo preplácane. Pritlačenie na parametre pestrofarebného eye-candy spektáklu, ktorý si podmaní aj násťročných (pre ktorých boli Singerove opusy zbytočne psychologické) potvrdzuje a odľahčuje fakt, že najlepšou scénou nabušeného filmu je niekoľkosekundové „go-fuck-yourself!“ cameo Hugha Jackmana, povaľujúceho sa v šedivom, zafajčenom bare. Tvorcovia ním dokazujú, že novým smerom látku nevedú preto, lebo by ju nezvládli singerovsky, ale preto, lebo vedia tento popový smer dotiahnuť do „dokonalosti“, a tak vyorgazmovať ŠIROKÉ publikum lepšie než ktokoľvek pred nimi. Z hercov jasne vedie Michael Fassbender, ktorý by mohol byť novým Ethanom Huntom či Jamesom Bondom (druhá najlepšia scéna filmu, zhodou okolností tiež z baru, je tá Fassbenderova z Argentíny), a veľmi dobre záporákuje Kevin Bacon. James McAvoy tak nejak OK, čo je na postavu Charlesa Xaviera málo. Zbytok osadenstva iba křoví, hoci plejáda ikonických minirolí kultových vedľajších hercov viac než poteší (Platt, Ironside...). (01.06.2011)

Az na tu obcasnu uponahlanost, je to vyborne. Ma to dramatiku, spad, akciu, vysvetli sa vsetko potrebne a herecka korelacia hlavne medzi ustrednym duom je presvedciva. Bonbonikom pre mna osobne je zastup hereckych tvari/hviezdiciek tzv. "druheho sledu" na cele s Ironsideom v epizodnych ulohach, ktori boli na svojom vyslni v kine a na TV obrazovke v obdobi 80´s -90´s. (01.06.2011)

Začal bych vtipem: Víte, který X-Man má nejlepší schopnosti? Matthew Vaughn - umí točit skvělé filmy. ____ Velkým filozofickým tématem je čas. Podle svatého Augustina dokonce žádná definice času neexistuje a ve skutečnosti nevíme, co přesně čas je. Čas je velice zajímavý i z hlediska kinematografie, protože když se na všechny filmy, co kdy byly natočeny, podíváme skrze čas, zjistíme, že existují vlastně jen tři druhy filmů: (i) první skupina, do které patří First Class, nějakým způsobem kombinuje minulost s budoucností. First Class například jedinečným způsobem spojuje někdejší studenoválečné rozbroje s nedalekou budoucností genového inženýrství. Ten film si možná hraje na to, že se odehrává v nějakém konkrétním období, ale spíš dává dohromady minulost s budoucností, čemuž nasvědčují i karikatury politiků a vojáků na jedné straně vedle zcela plastických mutantů na straně druhé. Jsou to dva odlišné světy, dvě množiny, které někdo akorát splácl dohromady. Do stejného ranku patří většina scí-fek: nelze si nevšimnout, že většina velkých sci-fi filmů je zároveň neuvěřitelně nostalgická, třeba Gattaca, Počátek, Brazil nebo Blade Runner, což jsou všechno filmy, které nějakým způsobem propojují minulý noir s budoucí sci-fi. (ii) Nesmírně zajímavá je z hlediska času také druhá skupina filmů, která je opakem skupiny první. Sem patří konzervativní a „čisté“ pozdní snímky Eastwooda či Petera Weira nebo třeba Costnerův western Krajina střelců. Na ten se dá nahlížet dvojím způsobem: buďto jako na film, který zaspal dobu, protože přijít v době postmoderních žánrových her s něčím tak nostalgickým a zastaralým značí, že tvůrci jsou těžce mimo současné trendy, ovšem nabízí se tu ještě druhý pohled, který v tomto filmu vidí naopak ohlášení věcí příštích, kdy postmodernu nahradí něco klasičtějšího a filmy jako tento budou opět v kurzu. Nakonec na těchto sinusových cyklech je založen celý náš svět: pravice střídá levici, léto zimu, expanze kompresi, pokles růst, střídmost (renesance, klasicismus, realismus) živelnost (středověk, baroko, romantismus) atp. Proto je vždycky otázka, jestli u filmů jako Krajina střelců zaujmeme postoj „tento film patří do minulosti“, anebo „tento film ohlašuje budoucnost.“ Filmař, který točí v době složitých narativů lineární filmy, tak může být nazván konzervativcem i průkopníkem. Oboje varianty jsou možné (byť samozřejmě převažuje spíše první pohled, který takového filmaře posílá do starého železa). Lekce z předešlých řádek je, že neexistují filmy odehrávající se jednoduše v minulosti, současnosti, či budoucnosti. Věc je složitější. (iii) Třetí skupina, ta nejméně zajímavá, zahrnuje filmy, které se odehrávají v současnosti a jsou poplatné i jejím normám. Nemusí být vyloženě špatné, ale z hlediska času jsou jen málo zajímavé. Nejsou ani kombinací minulosti s budoucností jako první skupina filmů (aneb dualitou k jednotě), ani nerozlišitelným kmitáním mezi minulostí a budoucností (aneb jednotou k dualitě) jako ta druhá. (08.09.2011)

Sebekriticky přiznávám, že jsem od Vaughna čekal víc, než reálně mohl dokázat. Když se na plátně pohybuje magnetický Fassbender a dumavý McAvoy, je to na chlup takové, jaké jsem doufal, temné, pohlcující, dospěle vtipné. První třída má hodně vážnou duši - točí se kolem kolektivní viny, msty, práva vládnout světu. Nejlepší scény nejsou ty akční, ale ty nejvíc konverzační, kde vynikne, jak hluboko dokáží tvůrci sestoupit a jak sugestivně dokáže tahle komiksová sága působit. Čím realističtěji a vyspěleji X-meni vyhlížejí, tím víc mají problém poradit si s oním "teenagerovským" elementem. Vaughn si naštěstí udržel jistý odstup a nadhled, přesto mě první třída vyjma mentorů vůbec nezaujala a přišla mi jaksi do počtu. To v Singerových časech nebylo. Jakoby všechna energie a přitažlivost padla na ústřední duo. To se ovšem odvděčuje naprosto zničující energií a i když se film občas zadýchává, v závěru nabízí emoce a hloubku příbuznou legendární dvojce. Je to právě jen a jen srovnání se singerovskou koherencí a vyrovnaností, které mi zabraňuje být úplně nadšený. Každopádně bych se velmi divil, kdyby letos přišel do kin spektákl stylovější a oduševnělejší. (30.05.2011)

X-Men: První třída je více než důstojným pokračováním (dnes již i filmového) fenoménu, který po matném Posledním vzdoru a vlažně přijatém Wolverineovi potřeboval chytit druhý dech. Vaughn překvapuje tím, že se nesnaží přijít s něčím vyloženě novým. Místo toho navazuje na styl, jakým kdysi bodoval Singer. Pro někoho to může být málo. Pro mě je to téměř na hraně dokonalosti. Hrozná škoda, že Vaughn kdysi vycouval z režie Posledního vzdoru. Celý ten x-menovský vesmír mohl být dnes (v rámci filmů) úplně jinde. Ale tak lepší pozdě, nežli vůbec. (30.05.2011)