Zrození Planety opic

Asi jsem čekal víc než jen útěk opic ze zoo do přírody. Prostě to na mě nepůsobilo jako povstání opic, který zapříčiní úpadek lidstva, jelikož samotný povstání tu má celkem malej rozměr a ani trochu nedává přemýšlet o tom, že by si mohli podrobit celou planetu a co víc, téměř vyhladit lidstvo vyzbrojený stíhačkama nebo tankama. Jinak je ale každopádně film v pohodě, nenudí, šišlající Franco ani v roli doktora nevadí a na Freidu Pinto jsem čekal od milionáře, takže ta opavdu potěší. Ale ten hlavní úkol, kterej tenhle film měl mít - a to nastínit úpadek lidstva a vzestup opic - se podle mě nepoved úplně dotáhnout, žádný zrození planety opic se nekoná, maximálně zrození parku opic. (28.08.2011)

Jako puzzle zapadá tento počin do celého starého příběhu jedním velkým odkazem a to zmínkou o ztracené misi na Mars. Kromě toho si tvůrci jistojistě zadělali na berličku do dalšího dílu, který už bude doslova sedět v kolejích prvního filmu o opicích s Charltonem Hestonem. Čistě teoreticky. Druhý díl může být také o tom, jak vlastně vznikla hierarchie opičího společenství v takřka vylidněném světě, což bylo stylově naznačeno už v závěrečných titulcích. To celé na druhou a dostaneme remake filmu 12 opic. To jen tak na okraj. Zrození planety opic ale patří k režisérsky dokonale zvládnutému filmu. O trikové stránce nemluvě. Brzy jsem úplně zapomněl, že se vlastně jedná o triky a naprosto podlehl dojmu, že amíci někde vyštrachali nějakou přechytřelou opici, co to takhle pěkně zahrála. A on to Andy Serkis, který už nacvičoval při natáčení King Konga. Závěrečná akce na mostě byla neskutečně impozantní. Už dlouho jsem neviděl film, který by se mi takhle líbil. Navíc film, který cucá z vyčpělého tématu starého přes třicet let. Opravdu brilantní kousek. Tim Burton aby teď nevylézal na nějaký čas z domu. (09.11.2011)

První část snímku je ještě poměrně zdařilá. Sledování lidského světa skrze oči dospívajícího šimpanze je, pokud nic jiného, originální. Zajímavým se stává už ve chvíli, kdy si divák uvědomí, jakým směrem se bude Zrození planety opic nadále vyvíjet. Každé zklamání a nepochopení, které lidské chování vyvolává v očích přechytralého primáta tak může vyvolávat emotivní odezvu i v diváckých řadách. Je jasné, že tvůrci s tímto diváckým očekáváním počítali. Viditelné to je zejména na jejich snaze začlenit Caesara do rodiny (či spíše života?) dr. Rodmana – tedy na poutu, které je odsouzeno k utlumení. Jistým kalkulem je pak vykreslování Caesara jako nevinného tvora, který doslova přejímá emoce spatřené ve svém okolí. Zpočátku zná jen milující rodinu, ale postupem času se setkává i s odvrácenou stranu lidskosti, což je samozřejmě jen další způsob jak z diváka vykřesat emoce a zároveň ho donutit k většímu přimknutí k Caesarovi. Tato vypočítavost bohužel první část sráží, i když naštěstí ne příliš hluboko. Příliš nenapomáhá ani hloupost, kterou se tvůrci snaží skrýt v rychlém sledu událostí, či v lepším případě neuvěřitelnost. Každopádně i přes tato negativa je tato část sledovatelná a v některých momentech dokonce zábavná, což se bohužel nedá říct o tom, co následuje. Lavina digitálních primátů vedená zrazeným Caesarem se dere do monumentální bitvy s až na pár známých tváří anonymním lidstvem. Zrození planety opic překvapilo svým začátkem a zklamalo svým koncem. Snímek těží hlavně z jednoduché, ale semknuté, dějové linie a rychlému průběhu. To má však i svou stinnou stránku. Díky předvídatelnosti začíná být postupem času otravný a nudný. (12.11.2011)

Po trailerech, které mě nechávaly chladným jsem ani v nejmenším tomuto projektu nevěřil, že by mohl mít úspěch… a jaké bylo překvapení, když s čistým svědomím mohu napsat, že se zatím jedná o nejlepší letošní film, který jsem viděl. Každá dialogová sekvence a postupný rozvoj děje a postav je natolik poutavě natočeno, že jsem se rozplýval blahem…Jak jsem u Transformers 3 při akci postrádal výraznější hudební doprovod, který by akční scény ještě více vygradoval, tak zde mě díky hudbě pumpovala krev v žilách přesně tak, jak si představuji. Mé hodnocení 4,5 hvězdičky… (14.08.2011)

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence. (14.08.2011)