Top Gun: Maverick

Nedávno jsem viděl starý Top Gun v kině a jasně, je to kult, ale zároveň velký 80’s patos, kterému se dneska půl stopáže smějete... Dvojka nemohla být lepší – cool záběry kokpitů a vtahující stíhačková akce, cit ohledně flashbacků a nostalgie, srandičky i sympatický lidský rozměr. Cruise tu nechal srdce a speciálně radost jsem měl z Tellera (super casting do zásadní role). Je to pocta tradici válečných pilotů, aneb vítej světe bezpilotních dronů. (25.05.2022)

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)

Jednička byla mladistvá, řízná, neposedná a překvapivě o dost tvrdší a méně předvídatelná. Dvojka jede ve všem na jistotu. Aby to nevyznělo špatně, je to skvělý film. To, co dokázali Bruckheimer produkovat, Kosinski natočit a Cruise a spol. zahrát bude v učebnicích pro následující dekádu o tom, jak se má točit "letecký film". Všechny ty vycizelované záběry, dechberoucí kamerové twisty a výkruty F18tek (a to by bylo aby Cruise nepředvedl Cobru alespoň jednou za film) jsou vskutku oku lahodící a nelze než jen smeknout před nasazením herců. Avšak po celou dobu tady není ani jedno překvapení, ani jedna nečekaná scéna - tedy jeden náznak ke konci filmu je, ale po pár vteřinách se senzace rozplyne v dalším náporu klišé. Ovšem pravda je, že klišé, které má po celou dobu noblesu, eleganci a celkově přijatelnou konzistenci. Tvůrci z části rozvíjí příběh Mavericka a vlastně tak trochu i restaurují oblíbené fan-momenty jedničky pro o tři generace mladší diváky. Staří se culí protože vědí a mladí zírají protože nevědí a moc se jim to líbí. Tím pádem cílovka jsou všichni a proto taky Maverick vydělá balík a zaslouženě. Ovšem scenáristické kvality nemá ani zdaleka tak vysoké, jako technické. Což ve finále není očividně až takový problém pro vysoké hodnocení, protože když si Cruise nandá tu svojí zaprášenou bundu a sedne na motorku při západu slunce, je těžké tam prostě nenapálit pět hvězd z nostalgie. (01.06.2022)

Příběh je opět limonáda, ale tentokrát ne tak namachrovaná a citlivější než minule, při jejímž sledování člověk navíc tolik nemyslí na Žhavé výstřely a pokud se bude něčemu pohihňávat, tak snad jedině plánu, který připomíná zničení Hvězdy smrti - v závěrečné ostré akci dokonce za použití Síly :) Jinak je všechno naprosto v pohodě, film dvě hodiny sviští jako ta stíhačka a Tom Cruise dokazuje, že si hvězdný status bez ohledu na všechny jeho podivnosti prostě zaslouží jako málokdo. Letecké scény jsou neskutečná paráda a při sledování závěrečných titulků jsem si říkal, že přinejmenším polovina těch lidí musejí být pojišťováci. Takhle autenticky „tam“ jsem se v kině cítil naposledy asi při sledování Prvního člověka, který se ale v žádných raketách nenatáčel. Top Gun: Maverick je zkrátka výborný, poctivý film, ve němž je tolik scén, které bych chtěl hned vidět znovu, že bych se nejraději hned podíval na celý film. (03.06.2022)