Reklama

Reklama

Nejznámější román F. Scotta Fitzgeralda Velký Gatsby (1925) nebyl zprvu právě populárním čtivem, i když během jednoho roku od prvního vydání vznikla divadelní adaptace, již na Broadwayi režíroval George Cukor, a podle ní také hollywoodský film režiséra Herberta Brenona, jenž se bohužel nedochoval. O pár let později byla kniha prakticky zapomenuta a teprve po dalších, poválečných vydáních se dočkala zaslouženého uznání i čtenářské obliby. Kniha zachycuje „jazzový věk“ bouřlivých dvacátých let, kdy nečekaná hospodářská prosperita byla často vykoupena ztrátou morálních hodnot a kdy „stará“ aristokracie těžce snášela nastupující konkurenci z řad nejrůznějších zbohatlíků, z nichž mnozí byli zapojeni do bujícího organizovaného zločinu. Podruhé byl román zfilmován v roce 1949 (režie Elliott Nugent, titulní role Alan Ladd) a potřetí v roce 1974 (režie Jack Clayton, titulní role Robert Redford). S ještě větším časovým odstupem, až v roce 2013, vznikla zatím poslední verze, režírovaná australským tvůrcem Bazem Luhrmannem, v níž si hlavní postavu zahrál Leonardo DiCaprio. Na rozdíl od svých předchůdců měl Luhrmann k dispozici pokročilou technologii digitálních efektů, jež mu dovolila mimořádně přesvědčivě zrekonstruovat dobové reálie i tehdejší atmosféru New Yorku a jeho nejbližšího okolí. I ostatní postavy hrají známí představitelé Carey Mulliganová (Daisy), Tobey Maguire (vypravěč Nick Carraway) a Joel Edgerton (Tom Buchanan). Největší devízou snímku je však jeho promyšlená vizuální stránka, která byla mj. vyznamenána Oscary za nejlepší výpravu a kostýmy, jež vytvořila režisérova manželka Catherine Martinová. (Česká televize)

(více)

Videa (28)

Trailer 3

Recenze (1 766)

Tosim 

všechny recenze uživatele

I přes zjevné nedotaženosti (strukturální deja vu a zřejmě počáteční režisérův pocit, že se nejdřív musí rozhýbat barvy, těla a hudba, aby následoval děj), se po vyloženě roztomilém entrée samotného Gatsbyho rozehrává vztahový čtvereček, jenž sice míň vypovídá o Fitzgeraldovi, ale stále má co říci svým (občas vypjatým) postojem o urputných citech všeho druhu. Bezuzdné desetileti těsně po první světové válce jako paralela současného (ticha před bouří?) už je víceméně jasná. A Boha symbolizují brýle, jen hvězda Baze Luhrmanna už poněkud pohasíná. ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Teatrálne preexponovaný milostný trojuholník, záživný vizuálom ale mdlý dušou. Luhrmann vyťahuje páky, osvedčené z Moulin Rouge!, no jeho hĺbke precítenia tragickej lásky sa ani nepriblíži. K postave Gatsbyho sa prepracovávame pomaly, s veľkým očakávaním a Leo v bledých kostýmoch vypadá gut (ostatne ako všetci), ale z jeho postavy sa vyklube paradoxne najodosobnenejší a najrozporuplnejší prvok filmu. Je nám ukradnutý, pričom je to príbeh práve jeho púte za životným snom, stelesneným krásnou Daisy. Mulligan je iba ozdobou, Edgerton ako jej tvrďácky manžel výraznejší než Leov Gatsby. Jedinú prirodzenú postavu tu slesňuje “zástupca ľudu” Maguire. Moulin Rouge! nakopávali a životom napĺňali pôvodné energické, či emocionálne angažujúce songy. Veľký Gatsby vyťahuje ohrané šlágre Jay-Ziho (identifikácia s New Yorkom) a podmanivou hitovkovou Lany Del Rey sa leporelu opulentných obrázkov márne snaží dodať romantický rozmer. Tak silný námet, toľko veľkých myšlienok... A oči diváčok ostanú suché. ___ 2. zhliadnutie: Scéna konfrontácie postáv v hotelovej izbe - keby bol takto komorne, psychologicky koncentrovane a dramaturgicky citlivo urobený celý film, tzn. bez zbytočných formálnych excesov; a hudobne by si vypomohol iba v kľúčových scénách s Lanou Del Rey, mohol to byť film *výnimočný*. ()

Reklama

Lima 

všechny recenze uživatele

Zpočátku omamující kýč, potom už jen únavná selanka, pajdající na obě nohy. Jak jde o samoúčelné kamerové fígle a čarování s obrazem, tam si je Luhrmann jistý v kramflecích, ale v prostém smysluplném vyprávění a ve snaze dostat se zúčastněným postavám pod kůži selhává. Zmínil jsem kýč – při všech těch opulentních večírcích si připadáte, jakobyste se dívali na velkého sádrového trpaslíka, ověšeného pestrobarevnými pentlemi a blikajícími žárovičkami. Potom, když má dojít na city, je to jak z plytké povídky v nějakém dívčím časopise – mám na mysli to kolovrátkovité „Má tě ráda, nemá tě ráda, má tě rád, nemá tě rád, odejde s Tebou, neodejde s Tebou…..“. Díky bohu aspoň za dvě věci – chlapáckou postavu Edgertonova Buchanana, jedinou to plnokrevnou postavu celého panoptika a pak za scénu opětovného setkání Gatsbyho a Daisy – jediný moment v celém filmu, kde byly cítit nějaké emoce. Luhrmann už začíná být nějak vyčpělý. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Tím problematičtější film, čím víc budete očekávat klasickou adaptaci klasické knihy. Nicka svět newyorské high society znechucuje a přitahuje zároveň. Svou ambivalentní pozici člověka nacházejícího se uvnitř i vně, člověka, který (ne)chce být součástí vyprávěného příběhu, si uvědomuje a nejen, že ji reflektovat dokáže – on ji ve vlastním zájmu reflektovat musí. Hluboce osobní vztah vypravěče k „jeho“ příběhu a postavám je zdůrazněn skutečností, že zpětné rekonstruování toho, kým vlastně Gatsby byl, pro Nicka představuje formu psychoterapie (podobně jako v Občanu Kaneovi představovalo snahu o nalezení pravdy pátrání po významu slova „poupě“). Vzhledem k nápadným náznakům, že Nick představuje Fitzgeraldovo alter-ego, stává se psaní (resp. pře-vyprávění) coby forma terapie jedním z klíčových motivů filmu. Také vztahová linie mezi Nickem a Gatsbym (nápadně vybízející ke queer čtení) je nakonec tou nejautentičtější a společně s terapeutickou rovinou vyprávění odůvodňuje dvojí zakončení filmu. ___ Podobně jako vypravěč, také Luhrmann s postavami soucítí a přitom je umisťuje do technicolorově nadrealistického světa velkých studiových filmů a tím mění na pouhé abstraktní ideje. Gatsby je zde pouhou esencí americké mentality (zarputilá, sebedestruktivní snaha dosáhnout určitého ideálu) a DiCaprio ho podle toho hraje. ___ Zvýraznění vyprávěcího rámce oproti knize (ve které Nick prostě vypráví a není podstatné, proč a ke komu) není samoúčelným pokusem vnést do příběhu trochu bulvárních podtextů – rytmizuje vyprávění (k „vystoupuvání“ z příběhu dochází v pravidelných intervalech) a ovlivňuje jeho styl. Zpočátku Nick, fascinovaný všemi novými podněty a mající potřebu rychle ze sebe dostat všechny dojmy, mluví o překot. Střihy jsou prudké a nečekané a záběry tak krátké, že je obtížné se v nich zorientovat (na každou větu málem připadá samostatný záběr). Kamera se nepřestává hýbat a ve větší míře než později ve filmu používá Luhrmann prolínačky, čím vzniká dojem, že se jeden záběr přelévá do dalšího. Obrazy se třpytí, oslňují nás sytými barvami a CGI efekty. Význam sirkovsky excesivní práce s barvami si uvědomíme později, kdy vyjde najevo, proč byla Myrtle charakterizována červenou a Gatsby modrou nebo proč je důležité vědět, jakou barvu má Gatsbyho auto. Stejně rozbujelá jako vizuální složka vyprávění je také zvuková stopa. ___ Volba songů představuje nejnápadnější (resp. nejhlasitější) spojku mezi dobou vyprávění a dneškem. Producentům soundtracku se přitom podařilo vybrat skladby, které si lze představit jako současné alternativy k hudbě, která byla populární v bouřlivých dvacátých letech, i když je v tom opět patrná jistá nadsázka (záběr na auto plné černochu doprovází drsný gangsta rap). Žánrově pestrý soundtrack nadto představuje dobrý prostředek k mapování náladových proměn, jež film prodělává. ___ Teprve poté, co se Nickovo vyprávění ustálí a zacílí na Jaye Gatsbyho coby muže zosobňujícího limity americké touhy po úspěchu, styl filmu se zklidní, zklasičtí. Záběry jsou delší, slovník vypravěče barvitější (s čím souvisí také fakt, že Nick začne namísto mluvení psát na stroji), nasvícení scén přirozenější. Společně se zpomalením tempa se mění primární inspirační zdroje. Zatímco hlučná a křiklavá první třetina těží z muzikálů Busbyho Berkeleyho (a řekl bych, že také z extravagantních francouzských velkoprodukcí od Marcela L’Herbiera a jiných poetických realistů), postupně se film přes odbočky ke gangsterce, k dobrodružnému nebo k válečnému filmu dostává ke kombinaci sociálního dramatu (Ecce homo!) a melodramatu. Vzhledem ke zdvojnásobení milostné linie jde však spíš o ironický komentář melodramatického žánru (nápovědou, že to celé Luhrmann nemyslel zcela vážně, budiž bazénový záběr z finále filmu, odkazující k prvním minutám jedné z nejkousavějších hollywoodských satir). ___ Vinou neživoucích postav, vinou přílišné opatrnosti, aby divák přesně pochopil, oč v příběhu běží, je Gatsby filmem emocionálně netečným a úsměvně polopatickým. Není však nekoncepční slátaninou pro milovníky hezkých třpytivých objektů a drahého šampaňského (jedné konkrétní značky), třebaže tak, zrádně, napoprvé působí ještě více než dřívější Luhrmannovy pokusy učinit minulost přítomností. 80% Zajímavé komentáře: POMO, Bluntman, Psema, Davson ()

verbal 

všechny recenze uživatele

V Zimbabwe mají děti nouplisáků nafouklá bříška a místo potravinové pomoci generálu Mugabemu někdo raději vyhodí sto mega, aby z klasického, společenského románu zvizualizoval pompézní, enormně dlouhou a tupou bukviádu, v níž chybělo už jen to, aby se Rocco Siffredi (ano, stále zpochybňuji Leonardův herecký talent) zamiloval do zženštilého Tobey McQeera, místo do té mimořádně ohyzdné, babochlapské bloncky. Režisér Buz by byl evidentně schopen udělat Šulin Růž snad i z Fausta a tímto dalším příspěvkem do své homofilmografie jen vykopal a zprznil Fitzgeraldovy ostatky, pročež mu se světáckým úsměvem nasral na hrob. Vznikl tak neúměrně předražený, prázdný a nudný děs, u něhož budou dozajista mentálně zaostalé ženy v domácnosti zapomínat žehličky na sněhobílých prostěradlech a anální dobrodruzi poběží druhý den k Vietnamcům pro růžové boa. No nic, potlačím vztek a jednu ránu z milosti dám, jednak za tu megalomanskou výpravu a druhak za příspěvek k redukci populační exploze, protože kvůli tomu vlastně zařvalo pěkných pár set, mouchami obsypaných, čokoládových miminek. ()

Galerie (212)

Zajímavosti (47)

  • Soundtrack filmu obohatila zpěvačka Beyoncé Knowles písní "Back to Black", která pochází původně od Amy Winehouse. Naopak píseň Beyoncé "Crazy in Love" nám ve filmu společně s The Bryan Orchestra představuje Emeli Sandé. (liquidia)
  • Datum premiéry filmu prošlo dvěma změnami. Z původního prosince 2012 byla přesunuta na červenec 2013 a poté na dřívější květen 2013. (Dr Lizal)

Reklama

Reklama