Utomljonnyje solncem 2: Citadel
Die Sonne, die uns täuscht - Die Zitadelle
Burnt by the Sun 2: Citadel
Obsahy(1)
Vyvrcholení filmové ságy klasika ruského filmu Nikity Michalkova nezůstalo nic dlužné svému prequelu Unaveni sluncem 2: Odpor, jemuž nechyběla epičnost, svérázný tragikomický humor, ale i drastická obrazivost válečného lomozu. Film začíná průletem bitvou z komáří perspektivy, což charakterizuje způsob celého vyprávění, které ztělesňuje osobně pojatou vizi jedné lidské katastrofy. Válečné drama bylo nominováno jako národní zástupce na prestižní cenu americké filmové akademie Oscar pro nejlepší zahraniční film... Válečný hrdina Sergej P. Kotov, zvaný „Taťka”, pokračuje v nekončícím tažení coby člen trestní jednotky, degradován na řadového kriminálníka. Jeho dcera Naďa zase bezprostředně prochází hrůzami války z pozice frontové zdravotnice. Ještě je tu Kotovovův starý rival: Dmitrij A. Arsenťjev, zvaný „Míťa”. Vrtošivý osud svede všechny dohromady právě v okamžiku, když přichází pošetilý útok na nedobytnou citadelu obsazenou nacisty. Jejich setkání bude mít drastické následky – tak jako kdysi, v létě, roku 1936. (Česká televize)
(více)Recenze (38)
Ruská duša v sebe obsahuje: patetickosť až na pôdu, vlastenectvo non plus ultra, absurditu, poetiku, surrealizmus (nadšenie z experimentu v ruskom umení po nástupe komunizmu pretrváva), ignoráciu jedinca a ľudského života vôbec (vlasť na prvom mieste). Toto všetko miesi Michalkov v tretej časti zmätenej trilógie Unavení Slnkom celkom zručným spôsobom. Ak však divák akceptuje ruskú dušu a jej prečudesné zákruty a protirečenia, celkom užije si aj túto jazdu. Pretože v porovnaní s druhým dielom trilógie mala Citadela hlavu aj pätu. ()
Napriek tomu, že to bolo dlhé, že už mnohé postavy môžme detailne poznať z predchádzajúcich dielov, tak to podľa mňa bolo ešte slabšie než predchádzajúci diel a upútalo to len scénami s útokom palicami na nacistické opevnenie, scénou s mínou, či záverom s tankami smerom k Berlínu, možno ešte scéna s ušetrením života v lese, inak chaotické, bláznivé, ukecané a kedysi zaujímavé postavy sú tu už akoby iné, ľudskejšie, čo neznamená hneď rozumné, či dobré, no naozaj sa na toho Menšikova stále dobre pozerá, vlastne aj Michalkova. Priam epopej ako Vojna a mier, no nie s tak umeleckým štýlom. Problém je, že už to ťažko nejak rozviť, či dokončiť s Berlínom a časom po jeho dobytí, asi by to už nebolo tak šťastné a ani postavy by už veľa nemali čím zaujať, možno len pre tých, čo si ich obľúbili by nejaké scény z Budapešti, Bratislavy, Prahy, či Berlína mohli priniesť nejaké zaujímavé malebné, či veľkolepé scénky, no myslím, že už aj stačilo, pretože do hĺbky do už podľa mňa nemá čo priniesť, za spomienkami a traumou už dala posledná časť bodku. ()
Film je ve všech ohledech správně ruský. Což se může líbit i to může člověka nemálo srát. Některé momenty jsou značně úsměvné. Jiné jsou natočeny s obrovskou bravurou. Ačkoli jsem neměl to štěstí válku absolvovat, tak si stejně troufnu myslet, že pan režisér vystihl tehdejší režim a smýšlení lidí v něm velmi dobře. Stalin je přirozený sympaťák a sympatiím neubírá na intenzitě ani pár kilo makeupu. Jeho čajové dýchánky jsou úžasné. Je zřejmé s jakým záměrem celá trilogie vznikla. Tento díl bych viděl na pěkné 3*. ()
Když se Michalkov po letech vrátil ke své patrně nejslavnější látce Unaveni sluncem, zázračně oživil všechny své mrtvé hrdiny a natočil Odpor, setkal se v řadách filmové kritiky a podstatné části filmových fanoušků s drtivým odmítnutím. Odpady, které se mezi hodnocením objevovaly, jsem považoval za určitou pózu a měl jsem tendenci zaujmout vůči snímku spíš ochranný postoj. Snažil jsem se prostě v něm objevit a vyzvednout to pozitivní. Film umožňuje svým otevřeným koncem doufat v lepší zakončení trilogie a i když neoddiskutovatelně představuje výrazný sešup kvality ve všech směrech, pořád je to velká válečná podívaná. Citadela má to štěstí, že filmoví fanoušci, kteří odmítli Odpor, už se neobtěžovali závěrečný díl vůbec sledovat, takže paradoxně má na ČSFD vyšší hodnocení než z mého pohledu přijatelnější Odpor. Teprve v Citadele se ale naplno projevily všechny nectnosti a filmařská selhání Nikity Michalkova ve vší nahotě. To, co bych vyčítal závěrečné části, se už tak či onak objevilo i v předchozích Michalkovových snímcích, ale tady to nabylo monstrózní podoby. Všechna ta ufňukaná melodramatičnost, sentiment, patos tady nabobtnaly do děsivých rozměrů. Co horšího, Michalkov tady prodává svéráz ruské duše a specifika sovětské společnosti takovým způsobem, že film působí absurdně a chování jeho postav je, jak to jen říct, neustále mimo. Při své zbytnělé stopáži film po většinu času taky nudí. Až závěrečná dvacetiminutovka obsazení citadely za pomoci 15 000 dřevěných násad proměňuje drama v nefalšovanou grotesku, která nechtěně může diváka pobavit. Nenacházím tady na rozdíl od druhé části žádnou omluvu a svojí děsivou doslovností představuje Citadela políček Michalkovově celoživotní tvorbě. Tohle je zkrátka čistokrevná hrůza a trpce lituju, že jsem se nechal zlákat. Celkový dojem: 10 % za výpravu. ()
Zvršení jedné rodinné ságy. Oceňuju úvodní sekvenci s průletem komára. Bylo to celkem originální. Na moment jsem zaváhala, jestli jsem špatně nepřepla na přírodovědný kanál. Pak ten komár ale proletěl zákopem, takže jsem sledovala správný film.Válka je hnusná a absurdní sama o sobě a Rusové tomu opět nasadili korunu. To je snad v jejich mentalitě nebo v čem. Jít s klackem proti kulometnému hnízdu, to se hned tak nevidí. Tady se vždy něco stane a pak se to na hlavu posadí. Ukončila bych to scénou, kdy mladá žena šlápne na minu a následuje odpočítávání kroků Kotovem. Michalkov s Menšikovem jsou nezapomenutelní. Celá série je opravdovým filmovým zážitkem. ()
Galerie (80)
Photo © Central Partnership
Reklama