Český žurnál

Slabé. Vít Klusák poměrně zklamal. Dělníci bulváru sami velice často hovoří bulvárním jazykem (rodinná sonda, důraz na konflikt a emoce, stopáž sestavená prakticky výhradně ze špíčků a bonmotů). Snímek je pečlivě orchestrovaným konstruktem, hrou na pravdu. V tomto ohledu u Klusáka nic nového. Tentokrát ale přichází "s pravidelnou dávkou emocí". Zdá se, že režisér není výhradním konstruktérem a často přistupuje na Novotným protežované (protože pro autora snímku svůdné a pro Novotného hodící se) scény a stylizaci. Snímek tak spolu s Klepetkem zoufale nezvládnutým dílem Hydeparku neposloužili ani tak jako nějaká pseudoreflexe, jsou mnohem víc reklamou na bulvární server a jeho šéfredaktora. Osamělý cynický vlk brodící se bahnem a s hříchem na duši, ach ... Chtěl jsem se něco dozvědět o delfínech a krmičích, dostal jsem egomaniaka, který by bez schopnosti neustále žvanit o sobě neměl nic a se kterým ve válce nervů Klusák prohrál. (třeba se mi to časem v hlavě nějak přeskládá, zatím ale tenhle frustrující exkurz do nikam směřuje spíš ke 2*) EDIT: Nejspíš jsem včera svým hodnocením snímek zbytečně zredukoval v oné konstrukci souboje K VS N. Nemá smysl hledat umělý striktně bipolární konflikt a z jedné strany dělat jasného vítěze. Sám jsem se asi nechal vtáhnout do umělého lesku, kdy Novotný zkrátka umí i ex-post vzbudit dojem, že všechno je tak, jak chtěl on. A nebo je všechno zase úplně jinak. Ono to je tak nějak jedno. (16.04.2014)

Skvělé. Směrem k Tomáši Kratochvílovi smekám uznale klobouk. Od začátku dokumentu jde o (přiznané a proklamované!) zážitky jednoho člověka, odehrávající se převážně v rámci malé komunity, po dobu půl roku. Jde o mikropříběh, ze součtu kterých je ta naše objektivně neuchopitelná realita tak nějak poskládaná, a který zdaleka nemá ambice ji popsat celou. Tomáš se otevírá divákovi názory i životní etapou, ve které se nachází, a to s obdivuhodnou lehkostí onoho každodenního žití, až překvapivě vzdálenou do absurdna vytočeným dojmům světa mediálního kýče a konspiračního narativu. Nechává k sobě (a k nám) jen a pouze promlouvat několik málo lidí. Přemítá, diskutuje a tuto žitou každodennost - směrovanou přiznaným námětem díla - předává dál. Odborných antropologických prací, založených na dlouhodobém terénním výzkumu, které jdou mnohokrát více do hloubky, bylo napsáno spousta. Jenže ty nikdo nečte, maximálně z nich nějaký pseudospasitel napřesdržku drze vytrhne a šeredně překroutí jakousi citaci. Tato popularizační rovina sociální a kulturní antropologie má velkou sílu a výpovědní hodnotu, snad i proto, že si může dovolit být více na osobních emocích postavená. Snad ten banální příběh několika rodin dokáže naprasknout onu debilní nerealitu hloupě paušalizujících obecných pravd, internetových hovadin, davové hysterie a nebezpečného přijímání myšlenky kolektivní viny a vzdálí diváka od černobílého světa zjednodušování a fanatismu. Gadžo není manipulativní. Je názorový, subjektivní, laskavý a uvěřitelný. Děkuju za to. (24.04.2014)