Fargo - Season 2

Opustilo od hvězdných jmen, ale postavy, které jsou definicí autority a respektu zůstaly stejně výborné. Známá hudba téměř vymizela, ale když nastoupila, její efekt se zněkolikanásobil. Zato humor, který na Fargu tak miluji, vystoupal do absurdních výšin a celou sérii, protkanou úžasnými situacemi a náhodami táhl dopředu. (16.02.2016)

Zatim co 1. serka nabizela hromadu bizardnich,cernohumornych situaci tak ta druha spise jede v tvrde nekompromisni,krvave bachorce o vyvrazdeni pulky Americkeho severu.S opet vytecnou kamerou,retro stylem a skvelymi hereckymi vykony.Asi to bude znit trosku rasisticky ale naprosto vladnou indian, cernoch..a Kirsten Dunst o ktere bych nkdy nerekl ze je dobra herecka.. (09.01.2016)

První série Farga mě naprosto uchvátila a jen díky ní tento seriál považuji za druhý nejlepší, co jsem zatím viděl. Proto jsem se zákonitě musel pustit do pokračováním, jež se bohužel povedlo méně a to o celý stupeň. Jak je to možné? Vše pěkně popřadě. Začnu pozitivy, těch výrazně početněji. To, co vás dostane na první pohled je jistě zasazení. Zimní Minnesota zůstává, co se mění jsou. Přesouváme časem do konce 70. let a já jen z toho chrochtám blahem. Léta, jimž kralovali hard rockoví bozi, art rockoví mágové a punkoví rebelové, se neskutečně hodí a tvůrci dokázali s citem k výběru doprovodné hudby a palety barev vyloudit výrazně sympatickou retro atmosféru, jež je v posledních letech dost populární. Dále se znovu trefili do černého v castingu. Hlavního ňoumu tu po Martinu Freemanovi přebral Jesse Plemons, jemuž výrazně sekunduje Kirsten Dunst (plus se tito dva dali díky Fargu dohromady i v reálu, tudíž se i já řadím do početné skupiny lidí, jež závidí Plemonsovi to, že může čistit trubky naší milované Mary Jane Watson jak často jen chce, cywe), Patrick Wilson je taky kupodivu výrazný, jenže na mém vrcholu se tyčí nakažlivě sympatický Ted Danson, bezvýrazně odstrašující Zahn McClarnon a cynicky charimsatický Bokeem Woodbine. A třetí výrazné pozitivum je samotná řemeslná práce. Tvůrci se drželi svých brilatně zajetých postopů z minula, do nichž zakomponovali prvek půlení někdy i čtvrcení scény, jež díky bohu není Hulkovsky kýčovatý, naopak přináší mnoho nápadů, v nichž se tvůrci vyblbli například v časové návaznosti. Prvek, jež tuto sérii v mých očích dekraduje od kvalit té minulé je scénář. Ano, je stále těžce nadprůměrně kvalitní, jenže jakoby si tvůrci od minule nahnali trochu ega a tady si kvůli tomu ukousli trochu větší sousto. Téma je přeci je velkolepější, v první sérii se o organizovaný zločin spíše otírali, tady kolem něho vystavěli celou hlavní zápletku, jež sice byla kvalitní, ale dalo to více epizod, než jsem se do ní mohl pořádně ponořit. Mé slintání nad schopností představit mnoho postav, v nichž jsem se neztrácel se tady nedostavilo a já se v úvodní epizodě setkal se zbytečně moc lidmi aniž bych je nějak várazně pochopil, natož pojmenoval. Tato situace setrvávala s mou občasnou pociťovanou nudou do poloviny série, kdy se na obou frontách šláplo na plyn a já byl téměř stejně intenzivně lapen tak, jak už od začátku série první. Kvůli tomu se druhé Fargo propadlo na stále geniálních 9/10. (01.03.2020)

Nemůžu si pomoct, ale druhá sezóna mi nepřišla tak dobrá jako první. Jsou zde podobné prvky, ale trochu více se z toho vytratil onen černý humor. Není zde vyloženě skvělá postava jako v první sezóně, alespoň tedy ne záporná, zato kladné postavy se povedly, ty mi přišly velmi dobře napsané a nenudily mě, a to i díky svým hereckým představitelům. (03.11.2017)

Trochu jsem se bál pouhého otravného válčení gangů, ale naštěstí to bylo jiné kakao. Je to spíš o seberealizaci (což lze chápat různě, že, Peggy?) a také jde o připomínku toho, že pocit rozpadu starého světa není objev posledních let, ale něco konstantního. Rodinné podniky chtě nechtě ustupují velkým hráčům a pravidla se mění. Jako by nestačilo, že člověk je tak jako tak třtinou ve větru absurdity. Stejně jako Camus, jehož Mýtus o Sisyfovi fascinovaně louská dívenka Norene při nudě v řeznictví, podtrhl úvahy o nahodilosti existence svou smrtí při autonehodě, i tady přehodí výhybku osudů jeden náraz autem za vskutku absurdních okolností. Vedle kladných hrdinů jsou tu magnetizující postavy chladnokrevných parchantů, ke kterým musíte cítit přinejmenším respekt - indián Hanzee nebo distingovaný Mike Milligan recitující Tlachapouda (mimochodem Milliganův příběh má vynikající pointu). A k tomu pečlivá iluze části Ameriky roku 1979 – ty auta, reklamy, benzínky - a fajnový soundtrack. (10.04.2021)