Milada

Na Mrnkově Miladě nejvíc oceňuju, že vznikla mimo ty tradiční české struktury. Zdánlivě je to český film jako každý jiný, v menší roli je tu Geislerka, ve větší Chýlková, nechybí Medvecká, Kerekes, Javorský, Mihulová, Dobrý... ale Horákovými jsou Ayelet Zurer a Robert Gant, což je vysloveně dobrý tah. Téma je zpracováno bez dohledu těch našich klasických zpátečnických institucí, hlavním investorem byl Netflix, EFB a DFG. Tady není o čem pochybovat. (25.07.2020)

Na film jsem se hodně těšil, bohužel jde o další z řady zpackaných, původně slibných českých filmů. Film, který sliboval být celoevropským festivalovým hitem, je nakonec jen o trochu delší epizodou Českého století (Gottwalda hraje dokonce stejný herec). Nevím, kam se ten rozpočet poděl, když jakékoli produkčně náročnější scény jsou odbyty archivními záběry a novinovými titulky. Od Miladina zatčení začne být film konečně trochu působivější, ale spíš diky historickému kontextu než kvalitám filmu. (19.12.2017)

Česká kinematografie se nachází ve stádiu rozkladu a Milada přináší nezvratný důkaz o jeho pokročilém stupni. David Mrnka natočil dlouhometrážní volební klip v duchu sloganu "ANO, bude líp", který jako film pro kinoprojekci jednoduše neobstojí. I obyčejná televizní inscenace z programu TV Barrandov bezpochyby nabízí větší porci emočních stimulů. Režisérovi se vůbec nepodařilo zachytit atmosféru doby, k čemuž přispěly i strojené herecké výkony nomenklaturních kádrů a spíše povznášející hudební doprovod. A proč se nepoučil z Ellisova nepovedeného Anthropoidu a pokračuje v trendu jazykových blamáží? Jakožto znamenitý lingvista jsem byl doslova znechucen krkolomným českým přízvukem, který mi drásal zvukovody a vyváděl z koncentrace. Scénář uráží divákovu inteligenci a polopaticky vysvětluje zřejmé historické souvislosti. Příběh se zcela nesmyslně odvíjí ve chronologických skocích, které vyplní značnou část stopáže, takže samotný monstrproces je publiku představen ve značně osekané podobě. Kdyby nebyly ostatky doktorky Horákové zpopelněny, nepochybně by po zhlédnutí této zbabrané rekonstrukce svého života zarotovala v hrobě. Odpad (19.10.2017)

„KDYBY VŠICHNI PŘIHLÍŽELI, TAK JEŠTĚ ŽIJEME VE III. ŘÍŠI…“ /// Politický, lidský drama o ženě, která nevěděla, kdy to vzdát. „JÁ MOHU A BUDU MLUVIT!“ (povídali, že mu hráli Milado…). Projdeme si (životopisně) realitu Československa od roku 1933 do roku 1950, kdy zvěrstva fašismu trumfujou komunisti. Přesvědčivá (autentická?) Ayelet Zurer… a vůbec ten casting je překvapivej a na ksichty politicky „přesnej“. Film ve mně vzbudil nenávist k zrůdám v lidský kůži – (a to se tady vyhejbaj nějakejm krvavejm drsňárnám). Takže víc než to, jestli tvůrci Miladu zbytečně neheroizovali, jestli tlačili málo na pilu nebo že byl „její“ život nuda (a tak to taky místy ve filmu vypadá) bych řešil, proč po revoluci nebyla KSČ zakázaná… (Vlastně – aby bylo jasno, to chápu celkem dobře, že Havlíčku Havle!). Ten závěr je ale fakt dlouhej. Emoce se vytrácej, přibejvaj ideje… takže ano, je to i nuda. Ale jinak jde o film do dějáku jak vyšitej! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Miluji tuto zemi, miluji tento lid… 3.) Doufám, že se tady bude věšet. 4.) Říkaj mi Anežka Spurná. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (19.05.2018)

Musím se z toho vypsat. Sorry. Milada Horáková chodí a mluví. Lehce asynchronně. Aby tvůrci podtrhli, že to byla svatá žena, nechávají jí deklamovat stejně robotické promluvy v libovolné zasedačce plné chlapů, v její vlastní kanceláři i doma s manželem v posteli. Těžko pak téhle ženě bez špetky života uvěříte, že šlo pravděpodobně o největší Češku dvacátého století. To je asi ten hlavní problém. No a pak tam jsou další věci. Jízdu podzimní krajinou zakončenou zatmívačkou střídá let dronem podzimní krajinou zakončený zatmívačkou a tklivý příběh Miladiny dcery, která přijde do školy, posadí se, rozhlédne a končíme zatmívačkou. To vše se hodně opakuje. Hodně. Většinou je to podbarvené klavírem. Ze zoufalosti jsme se v kině smáli tomu, že tyhle záběry snad nakoupili v nějakém balíčku a pak už jim v budgetu zůstaly prachy jen na milovanou zatmívačku. Když se v závěru na scéně objeví Geislerová, měl jsem z jejího přednesu a pohybu pocit, že se přesouváme do nějaké retro komedie typu Občanský průkaz, v čemž mě navíc utvrdil nejhorší product placement posledních let. Gratuluji Karlovarským minerálním vodám ke spojení s jedněmi z největších zrůd padesátých let. U soudu s vlastizrádci to totiž žije a pije se výhradně Mattoni. Kromě toho jsem ocenil také extrémně soft výslechy komunistické bezpečnosti, herce zasazené přesně podle svých škatulek, Jiřího Vyorálka jako Klementa Gottwalda, který se podle mě natáčení vůbec nezúčastnil (jen koupili scény z Českého století a domluvili se s UPP, aby sem tam něco změnila), super dabing, Danielu Drtinovou na tiskovce (chápu, že to byl asi nějaký barter deal, stará známost nebo nevím, ale vždyť to nemůže dávat smysl ani jí) a Ivanu Chýlkovou jako přítelkyni z domu smutku. Trpěl jsem. Kdo mě zná, tak ví, že nemám potřebu se po filmech vozit, reflexi nacistických a komunistických zločinů jedu dlouhodobě a československou historii jakbymset. Ale tohle, tohle se prostě nedá. (18.10.2017)