Toman

Na Jiřího Macháčka jsem si musel trochu zvyknout, protože obzvlášť ze začátku filmu mluvil tu a tam stylem, který by se hodil spíše do parodie, nicméně zvykl jsem si a jsem rád. Toman mě díky němu a díky úžasné Kateřině Winterové bavil tak, že bych byl rád, kdyby ještě pár desítek minut pokračoval. Teprve v závěru se totiž začaly dít věci, které jsem nečekal. Do té doby je to sice dobře natočený, ale (ať o skutečném Tomanovi něco víte, nebo ne) vlastně docela předvídatelný příběh, který připomíná filmovou verzi Českého století (a to myslím jako pochvalu). (21.11.2020)

Toman je zde jen kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu. Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“ občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis. Je tu banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury. Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. (13.04.2020)

Príbeh málo známej postavy našich dejín otvára dvere do minulosti, keď skončila druhá vojna a ešte neprišlo k Viťaznému februáru. Tvorcovia si pomáhali dobovými obrazmi, čo pomáhalo k výraznejšiemu zobrazeniu okolností, malo to však aj kontraproduktívne účinky, možno mali zvoliť na celý film čiernobiely formát, bolo by to uveriteľnejšie. Ani istá absencia vnútorného náboja filmu ma však nedokázala odradiť od nadpriemerného hodnotenia. (15.03.2019)

Dvě a čtvrt hodiny dějepisu o docela zajímavé postavě československých (a Izraelských) dějin a upřímně, o mnoho více, než o filmový dějepis se tu nejedná, ale to není z principu špatně, je to totiž výborně natočené a od herců po kostymérnu je to výborná práce. Děj je bohužel na několika místech zbytečně natahovaný a některé zvraty by si zasloužili mnohem víc osudové atmosféry (absolutně v téhle oblasti selhává hudba, mimochodem). Osobně mě ale hrozně štvala neskutečně klišovitě napsaná postava sekretářky, která je omezená jen na to, aby se na lusknutí prstů stala rozhoďnožkou, případně se decentně culila na rozvážné soudruhy, než tohle, raději takové chodící klišé příště jako charakter vyškrtnout úplně. (05.04.2019)

Zdeněk Z. Toman je osobností poválečných dějin v Československu, o kterém například zmínka na školních hodinách dějepisu obecně nezazní. Osobně mi až do vzniku tohoto filmu o tomto člověku nebylo nic známo. Přesto pouhý výsek z jeho pestrého života vystačil na dvou a půl hodinový výpravný historický film, na kterém krásné zůstává jenom to zpracování a možná ještě tak retro atmosféra starých hotelů. Nicméně politické zákulisí prvních čtyř poválečných let, činů a zločinů (nejen) šéfa rozvědky, než došlo k onomu (ne)slavnému únorovému převratu, rozehrává mezi Tomanem a jeho spolupracovníky silné pohnuté drama, které mně na začátku chytilo a ani navzdory mnoha zdánlivě nudným politickým dialogům nepustilo. Vzhledem k závěrečnému vyvrcholení s osudovým útěkem, které bylo proti zákonu hned v několika směrech a povedlo se jistě i díky štěstí a náhodě, by bylo možné Tomana označit za vynikající napínavý thriller, kdyby nebyl natočen podle skutečných událostí. Ještě jedna paradoxní pointa přichází v doslovném komentáři, zejména zjištění, jak takový negativní (dobrá, tedy kontroverzní) muž mohl i kladně přispět k vývoji společenské situaci zcela v jiných koutech Země (Izrael), odkud se mu dostalo na dálku přestížní pocty. . . . Ondřej Trojan nepatří k režisérům, kteří točí jeden film za druhým jako na běžícím páse, ale náměty z národní minulosti, které si vybral (zatím) pro tři výrazné české filmy tohoto století, dotáhl pokaždé (a v rámci odlišného žánrového ladění) do vynikající podoby. Odcházel jsem tehdy z kina docela zdrcen z toho, co vše se v naší bývalé krajině dělo, ale současně obohatěn z filmu jako takového a nadchnut i hereckými výkony (z nichž mě zejména Jiří Macháček v hlavní roli velice příjemně překvapil). (90%) [Kino CineMax, Košice] (31.10.2018)