Norimberský proces

Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc než tříhodinový film a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidé, kteří nenesli pouze morální či politickou odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o nějaké hluboké pojednání, to by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do komplikované oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, mrzí mě, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na vysoké úrovni, o což se zasloužili rovněž herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úloze v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city; jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou výjimkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje; naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood: jestliže je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v pohitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu: i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné. (04.07.2007)

Jako chtělo to odvahu, natočit tříhodinovku jen s dialogy od soudu s pár zákulisními rozhovory, bez jakékoliv akce. Norimberský proces si zařadím jako dobrý film, další zlomenou legendu (jak dlouho se na něj jenom chystám), ale nikoliv jako jeden z nejlepších soudních filmů. Těmi u mě dál zůstávají Kdo seje vítr a Dvanáct rozhněvaných mužů, které jsou na kratší stopáži mnohem více strhující. Monolog to hezky převedl na filosofii, s tím nelze než souhlasit. Užíval jsem si báječný starý dabing s vynikajícím Bohušem Záhorským, Jiřím Adamírou, Martinem Růžkem a Václavem Voskou (toho jsem jako jediného nepoznal). Nečekal jsem, že by si někdo troufl tohle předabovat, ale Studio Bär svede úplně všechno, a tak si tuhle verzi asi seženu pro případ, když bych chtěl někoho čínsky mučit. Šibenici těm, kdo si dovolili tohle lingvistické národní dílo prznit. (23.12.2016)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé.. (25.07.2016)

Chápu, že tenhle film není pro každýho. Nechápu, proč na to ale musí ti, co ten film hodnotí, vůbec koukat a pak ho hodnotit jednou, dvěma hvězdičkami nebo rovnou odpadem. Od Norimberskýho procesu nedostanou akční jízdu, to by snad měli pochopit. Norimberský proces se totiž prakticky celou dobu odehrává v soudní síni. Pro mě to byl ale jeden z nejsilnějších zážitku, co jsem kdy v soudní síni zažil, div né možná nejsilnější. Tři hodiny dialogů jsem spolikal jako nic a dozvěděl se takových informací, jako ani v knize ne. Uviděl chování německých příslušníků po válce a snahy spojenců uchovat rozum v hrsti. Rekonstrukce je to dokonalá. Úděsně pomalá, ale pokud se zajímáte o druhou světovou válku, tak v tomhle případě zhltnete každou scénu, každý záběr, každé slovo německých maršálů, plukovníků, soudců a dalších. O tom ten film je. O to více mě udivuje, v jaké době je natočen. Příhodnější chvíli si na natočení filmu tvůrci ani najít nemohli. (26.10.2010)