Norimberský proces

Injo má pravdu: Stanley Kramer byl hodně banálním režisérem, který si místo v dějinách filmu vydobyl přes náměty, v jinak apolitickém Hollywoodu “revolučními” svou angažovanou tematičností (na kulturně-liberální straně politického spektra). Bohužel tato angažovanost s sebou nesla přítěž v podobě moralizování, tezovitých, plochých postav a absence humoru – a stejně strnulý byl i Kramerův režijní styl. Jakkoli je NORIMBERSKÝ PROCES “politicky” významný zařazením autentických záběrů z koncentračních táborů, jeho styl – lapený po většinu času v soudní síni – se omezuje na nekonečné omílání protipohledů, obtáčení figur kamerou a velmi nešťastných “dramatických” zoomů, zatímco práce se scénou nebo třeba detaily (vším, co by postavám a příběhu dodalo na nuancích a atmosféře) je tradičně nulová. Přeceňovaný film. (25.05.2006)

Podobně jako u Kdo seje vítr mě zdlouhavá expozice málem přiměla předčasně odejít od obrazovky. Kramerovy filmy ale vtahují postupně a důkladně, čili je větší míra trpělivosti na místě. Na soudní drama odvážné tříhodinové délce pomáhá a ubližuje zároveň množství „mimosoudních“ scén, přibližujících osobní životy zúčastněných sice celkem nezaujatě, ale nad rámec podobně koncipovaného filmu. Standardní výpovědi svědků byly oproti tomu obohaceny opatrnou, avšak dobře promyšlenou práci kamery a promítáním jednoho obzvlášť bolestného dokumentu z koncentračních táborů. V zájmu dějepisné osvěty vám Norimberský proces až tolik nového neřekne, důležitější je, stejně jako ve většině Kramerových filmů, jeho morální apel. 80% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Ajantis, Aidan (02.05.2006)

Snímek je cenný nejen v kontextu doby svého vzniku, kdy posloužil jako potřebná meditace nad vinou a odpovědností "obyčejných služebníků" nacistického režimu a jako výtečná odpověď na ono stále se opakující "nic jsme nevěděli, za všechno mohl Hitler, gestapo a pár fanatiků tam nahoře." Film promlouvá i k dnešku, neboť v jeho druhém plánu se objevuje další úvaha - totiž, zda je možné bránit demokracii a západní hodnoty i za použití prostředků, které tyto hodnoty popírají. Odpověď spravedlivého soudce Haywooda je jednoznačná: NE. Je snad správné lhát ve prospěch pravdy? Je snad správná byť jen nepatrná podlost ve jménu "nekonečné spravedlnosti"? Měli bychom na to myslet tváří v tvář islámskému radikalismu a dalším hrozbám dneška. Někdy je sice nutné použít i vojenskou sílu - tváří v tvář Hitlerovi tomu tak bylo nepochybně - avšak doktríně o preventivní válce Kramerův film nepřímo klade znepokojivé otázky. (29.04.2006)

Studuju práva. Tento film by se měl povinně pouštět všem studentům právnických fakult. Scénář naprosto brilantně a plasticky prezentuje komplikované charaktery, které se podílely na tomto zásadním procesu, který spolu s dalšími procesy té doby kompletně redefinoval pojmy (mezinárodního trestního) práva a spravedlnosti, jak je chápeme dnes. Přesto se mnohým zdá, že tribunály tehdy rozhodovaly špatně, protože aplikovaly právo, které se teprve tvořilo. Protože zamlčely zločiny, které páchali spojenci. Protože neodsoudily spoluodpovědnost, kterou nesl prakticky celý civilizovaný svět na tom, že se Hitlerovi podařilo dokázat, kam až je schopen zajít. Tento hereckými hvězdami napěchovaný a solidně zrežírovaný film však také nevyznívá vůbec jednoznačně. I proto je tak fascinující. Takto si totiž nejen můžeme, ale přímo musíme klást tu věčnou, biblickou otázku Piláta Pontského. "Kde jest pravda?" - P.S. A samozřejmě zcela souhlasím s Aidanovým komentářem. (29.04.2006)

K tomuhle filmu by si snad měl divák nachystat lajnu koksu, aby u toho neusnul. Něco tak nudnýho jsem už hodně dlouho neviděl. Uprostřed filmu jsem si šel radši uvařit jídlo. Vrátil jsem se k obrazovce na posledních asi 30 minut a nuda stále pokračovala. Jestli chcete vidět nějakej zajímavej film ze soudní síně, podívejte se třeba na Můj bratranec Vinny. Tohle je uspávací prostředek srovnatelnej s hypnogenem. (20.01.2010)