Bez vědomí

"Vy máte pořád byt po tatínkovi, že jo? Velkej. Teda zbytečně velkej. Možná bych Vám měl zařídit něco menšího." Mám slabost pro "hodný" estébáky, který vyhrožujou tak, že to ani jako vyhrožování nevypadá. V tomto případě jsem však hodně překvapenej z toho, že HBO tentokrát vynechala Sametovou pohádku pro později narozený a ukázala syrovou skutečnost, jak si tady tajný služby připravovaly převzetí moci po pádu socialismu. O svobodu lidí tu nešlo nikomu. Tady šlo jen o moc, vliv a prachy. Jelikož jsem mírně nechápavej, tak mi to jako tehdejšímu studentovi došlo až při generální stávce dne 27. 11. 1989. Ale zpět k seriálu. Ten neukazuje skutečnej příběh, ale skutečný principy. A z těch mrazí. Přestože je znám, tak mě to vcuclo a celejch šest dílů jsem se těšil na to, co bude dál. Nejvíc mě dostali ti dva týpci z Tuzexu, který do tý zpravodajský hry hodili tak nečekaný vidle, že tohle nedokázal vyhodnotit prostě nikdo. Je však třeba si uvědomit, že stejně jako policajti v honbě za čárkama spolupracujou s gaunerama, tak tajný služby kujou pikle s jinejma tajnema kolegama. A je jim jedno, jestli jsou přátelský nebo nepřátelský. Tady jde jen o výsledek. Nikoli o člověka. Lidí je totiž jako sraček. (01.03.2022)

Bizarní podívaná. Jeden by málem podlehl dojmu, že takhle to nějak bylo, jenže celá ta atraktivní špionážní hra má háček – je příliš překombinovaná a tím i stěží uvěřitelná. Samozřejmě, že vyšetřovací metody StB, KGB i MI6 byly v mnoha ohledech shodné, nicméně ledacos je už přitažené za vlasy, což ostatně přiznávají i odborníci. Ivan Zachariáš si dal ovšem záležet na vizuálně propracovaných detailech i na výběru hereckých představitelů, z nichž zejména Táňa Pauhofová, Martin Myšička, Jan Vlasák a David Nykl vyvolávají nemalou odezvu; možná proto je Bez vědomí záležitost, která diváka nenudí, ale napíná a nutí jej přemýšlet. Co na tom, že je to jen fikce. (19.02.2020)

Říká se, že ďábel je ukrytý v detailu, ale tady by jste ho hledali jen těžko. Vedle ošuntělých lokací, kterých je Praha bohužel i bohudík plná, si Zachariáš dal práci s takovými titěrnostmi, jako je lampa pouličního osvětlení nebo květináč. Polistopadové generaci to možná tolik neřekne, ale pamětníci to jistě ocení. Dobovou atmosféru pak podtrhuje fízlující kamera, která je pro námět jako dělaná. O samotném ději se příliš rozepisovat nebudu, protože bez spoilerů by to šlo těžko, nicméně jedná se o výtečně promyšlenou špiónštinu, která se může směle rovnat kdejaké zahraniční produkci a jako přidanou hodnotu vidím reflexi dnešní doby. Výhradu mám vlastně jen jedinou a to Táňu Pauhofovou. Tedy ne že by zahrála špatně. Stejně jako všichni ostatní byla výborná, ale její postava toho nesla na hrbu příliš, což občas působilo krkolomně. O to je větší škoda, že režie víc nevyužila Martina Hoffmana, který se přímo nabízel. Ale ani to mi celkově výborný dojem nezkazilo a jsem zvědav, s čím se Zachariáš vytasí příště. 85% (29.11.2019)

Dokud Praha vypadá jako nejhnusnější místo na světě, které je až do morku prolezlé estébáky, je to fajn. Pak se rozehraje velká špionážní hra, která pohltí sebe sama. Nevadí mi nedivácký přístup a vršení otázek bez odpovědí, vadí mi ty béčkové zkratky a absence empatie vůči jakékoliv postavě. Chápu ty postranní úmysly, které brojí proti společenské ztrátě paměti, ale v závěru těch neopodstatněných šesti hodin už mi to bylo naprosto jedno. (01.12.2019)

Po zrovna ne šťastně strávených šesti hodinách jsem se konečně prokousal do toužebného finále. Řeknu to upřímně, tento seriál mě vůbec neoslovil, a těch důvodů je asi více. Z herectví mám smíšené pocity, dramatické zoomy na konci obrazu mi lezly na nervy a občas jsem měl problém s předvídatelností. Scénář je jedna velká otázka, občas jsme sledovali vyloženě kravinu, a pojmout seriál tak, že Táňa Pauhofová se rozhodne pátrat a hledat pravdu sama, mi připadalo trochu trapné, její postava mě navíc asi nejméně zajímala. Na scénáři ale cením to, že celkový výčet postav je poměrně zajímavý a každá z nich se nějakým způsobem rozehraje, a co je důležité, postupně i dohraje. Navíc jsou všechny tak trochu propojeny. S předchozím Zachariášovým počinem Pustina je to nesrovnatelné, a co se týče dobovky z 80's, rozhodně bych spíše doporučil několik let starý Svět pod hlavou, a konec konců i nedávný, ale už teď zapomenutý pokus Jana Hřebejka o celkem věrné vyobrazení zmatku začátku 90. let, a sice minisérii s názvem Rédl. (26.11.2019)