Jarmark marnosti

Pro Anglii 19. století mám opravdu slabost, a tak jsem se na tento film docela hodně těšila. Asi první hodinu jsem byla naprosto nadšená, vtip, obrazová krása a ironie mě naprosto dostali. Ale pak film náhle začal ztrácet na rytmu, následně na vtipu i ironii a zůstala jenom ta krása, která ale další hodinu a něco utáhnout sama nemohla.Vcelku vtipný konec mě potěšil; kdyby ale chudák střihač zřejmě v polovině filmu neusnul, byl by to docela zábavný film. (21.10.2005)

K adaptacím slavných literárních děl zaujímám velmi skeptický, především těch amerických. Souhlasím s názorem, že národní literární klenot může úspěšně natočit pouze ten stát, jehož občanem byl autor onoho díla. Od W.M.Thackerayho jsem bohužel žádnou knihu nečetl, vzpomínám si jen z gymnaziálních let, že byl představitelem realismu v Anglii a tepal šplhounství, kariérismus, pokrytectví, snobství a sobeckost. Jarmark marnosti je jeho nejznámějším dílem a podle filmu soudím, že do něj všechna svá témata zahrnul. Pokud mám tedy hodnotit film neznaje knihu, líbil se mi velmi moc, dialogy byly propracované, několik nadčasových pravd bilo do očí a sešla se zde pestrá herecká sestava. Reese Whiterspoon už pro mě tedy není jen Pravá blondýnka, světice z Nebezpečných známostí a duch z A co když je to pravda?, ale také Rebecca Sharpová, žena inteligentní, bystrá, vzdělaná, ovšem bez urozeného původu, což v Anglii devatenáctého století hrálo velkou roli. Na povrchnost vyšších vrstev chtěl určitě Thackeray poukázat, nepřekvapuje mě, že právě v anglické literatuře vystupuje silná a obdivuhodná ženská hrdinka. Velmi se mi líbila také Romola Garai, ne nadarmo si ji do svého Scoop vybral Woody Allen, ten se nikdy ve výběru herců nemýlí. Rhys Ifans a Jonathan Rhys-Meyers odvedli svůj standard. Takových zfilmovaných klasik bych si dal líbit klidně víc a víc. (16.09.2008)

Ona je cílevědomá, afektovaná, strojená i vyzývavá - navlas stejná jako její příběh, neboť autoři na ni (i na něj) shlíží odněkud z emancipovaných a maličko přezíravých výšin jedenadvacátého století ... nedokáží se dívat starosvětskýma očima její doby, aby jí (i jemu) mohli upravit na míru dnešní poněkud neomalené způsoby. Z čehož vyplývá, že název je převelice výstižný, jen jeho význam se trochu posouvá. (23.01.2018)

Tento film jsem měla na kazetě dlouho nahraný, ale až dnes jsem se na něj stihla podívat. Nelituji, že jsem tak učinila, Reese mám ráda, Romola Garai je taky výborná herečka (ukázala se třeba v Pokání), zhlédnout film je další možnost, jak si doplnit mezery v literatuře poměrně snadněji než čtením knihy. Příběh se mi líbil, dojal mě, sem tam vtípky, závan ironie, ale i vážné scény, které, jak říkám, mě dojaly. Kostýmy, anglické prostředí, pro to mám slabost a sídla té doby se mi náramně líbí. Docela mi ale vadilo, že herci (tedy jejich postavy) vůbec nestárli a vypadali stejně. Toto je ale jen malá vada na kráse tohoto holčičího filmu. (16.06.2013)

Snímku chyběla logická výstavba, elegance a švih. Některé scény se táhly, ba co víc, pořád dokola se opakovaly (tanec, zpěv), zatímco potom přišel střih a během tří vteřin se hrdinka zamilovává, pak ji někdo žádá o ruku, pak říká, že je vdaná, pak opouští svou nadřízenou, pak přichází milostná scéna s tím, kdo asi opravdu je její manžel. Kdyby před tím dvacet minut zpěvu vystřihli, třeba by něco tak důležitého jako tajný sňatek nemuseli řešit během několika sekund. Navíc Becky má svým způsobem hrát na všechny strany, ale ve filmu si po většinu času drží takovou andílkovskou tvář, takže když pak najednou odkryje masku ďáblice, člověk jí to moc nevěří. Je to moc těžkopádné, černobílé. Spíš to působí, jako by hodné děvče někdo k něčemu nutil, než aby to byla její niterní povaha. Scénář mohl vypadat úplně jinak. Mnoho věcí si divák musí domýšlet, zatímco u dialogů skutečně natočených se nudí, mnohdy nedávají smysl nebo jsou zbytečné. Chtělo by to jinou herečku (já mám Reese ráda, ale tohle jí nesedlo), jiné scénáristy, jiného režiséra...Nebo si prostě přečíst knihu. (25.10.2017)