poster

Zrozen k vítězství

  • anglický

    Born to Win

Drama / Komedie / Krimi

USA, 1971, 90 min

  • gudaulin
    ****

    Ivan Passer se po své emigraci dost dlouho nemohl prosadit, konec konců kinematografie, ve které profesně vyrůstal, nemohla být americkému studiovému systému vzdálenější. Zrozen k vítězství je malý film, který by se dal přirovnat k současné americké nezávislé tvorbě a jeho středoevropské kořeny a především česká nová vlna se v něm určitě nezapřou. Jakkoliv je feťácká problematika v americkém filmu důkladně zmapovaná, tenhle kousek představuje zajímavý a svými tragikomickými rysy netradiční úhel pohledu. Hlavní hrdina je příkladný slaboch a ve všech ohledech looser, který si ale bídu svého postavení úspěšně zakrývá každodenní dávkou lží a sebeklamu. Narozdíl od typicky americké tvorby, která dílem moralizuje, dílem směřuje k dramatické katarzi, tady režisér na řadě drobných komických a tragických příhod všedního dne feťáka ukazuje jeho těkání odnikud nikam. Přesto scéna ve výtahu, kde dveře stále znovu a znovu automaticky narážejí do bezvládného lidského těla, je jedna z nejmrazivějších, jaká v daném žánru vznikla. Dobré herecké obsazení, Robert De Niro v té době ještě nebyl za hvězdu a tady má jen vedlejšák v podobě jednoho z detektivů. Celkový dojem: 75 %.(9.8.2010)

  • dobytek
    ***

    Čekal jsem celou dobu, kdy se to rozjede, ale film pořád tak nějak pozvolna ubíhá a ubíhá a najednou je konec. Anti-hrdina s květákem, kotletama a tesilkama do zvonu se většinu času jen tak poflakuje, občas se sjede, ale nějak se tam nic moc neděje. Jenže já mam pro ty filmy z nejrůznějších špinavejch zákoutí New Yorku 70. let jakousi slabost. Atmosféra je dost dobrá a připomíná třeba pozdější Scorseseho díla. V každym případě pro Passera je to od týhle debility neuvěřitelnej skok k lepšímu. A vidět mladýho Roberta De Nira na začátku kariéry v menší roli taky potěší. 65%(24.10.2012)

  • B!shop
    ***

    Naprosto pravem skoro neznamej film o fetacich, kterej neprinasi absolutne nic noveho, coz by zas tak nevadilo, ale bohuzel ani nic zajimavyho. Jediny, co je na tom zajimavy, je ceskej reziser a malicka role De Nira jakozto poldy. Pan hlavni fetak se tak ruzne poflakuje po meste, schani drogy a penize, obcas neco slohne, jindy na nej nekdo udela podraz nebo ho chytne policie, to vse obcas lehce hozeny do cerny komedie. Takze to neni ani syrovy jako Requiem, ani vtipny jako Trainspotting, proste je to takovy nijaky a ackoliv je Segal docela sympatak a hrat umi, neni moc jasny, proc by mu mel clovek vlastne fandit. Takze ve vysledku sice nijak urazejici, ale ani nic, co by cloveka nejak vic zaujalo, ale nenudil jsem se, takze to ty 3* budou.(10.7.2010)

  • Rocky62
    **

    Mám pocit, že pan Passer trochu přecenil své schopnosti. Jako by si myslel, že jeho umění je dostačující na to, aby film, ve kterém se nic neděje, byl po všech stránkách kvalitní. V mém případě tomu tak není, neboť je tu úplná absence čehokoliv co by mi utkvělo v paměti. Dialogy mi přišly triviální, herci průměrní, režie dost suchá, zkrátka film, jehož potenciál se vytratil do neznáma. P.S: Pokud byste se rozhodli si taktéž DVD zakoupit v levných knihách (cena:9,-Kč), nenechte se zlákat velkým titulním nápisem ‘‘Robert De Niro‘‘. Ve filmu se objeví cca na 5 minut!40%(6.3.2012)

  • vypravěč
    *****

    Při sledování prvního amerického filmu Ivana Passera jsem žasl nad tím, jakou má tento režisér vzácnou schopnost vycítit trapnost lidského konání i její tragiku – a znázornit je. Že to dokázal v českém prostředí, jsem věděl dobře, ale kdo by ji někdy nepostřehl v tomto odcizením prosáklém národě, plném nepřátelství, závisti a nepřejícnosti, v němž mu je dáno žít? Passer si neprojektuje české malosti – malomyslnost, malověrnost, maloměšťáctví… – do amerických kulis a figur, sleduje je bedlivě, promítá je v sebe, mění se v ně, porozumí jim a ztvární je tak, že k nim se sympatiemi, ba s láskou, pohlédne i divák, přitom se z jeho pohledu nevytrácí kritika, odstup, odpor, vzdor. Je úžasné, jak si dokázal osvojit tu celkovou řeč nevlastního místa a natočit film zahnízděný v jeho nejhlubších a nejděsivějších patrech. Nepodivoval jsem se dřív a už vůbec ne nyní jeho kritice tarantinovské podbízivé násilnické imaginace: nejednou jsem si na něj při Passerově snímku vzpomněl. Tarantino zachází s věcmi a ději tohoto světa jako s muzejními exponáty a osvěcuje je ve velkorysých aranžmá: nic z toho se ale nespojí se životem. Vše odkazuje k dyzajnu, který ponižuje styl na zboží. Passer se ale obrací ke stylu jako k životnímu utváření (se) a nic z filmu ten křehký a trpký život nepřečnívá. Hudba nepromění film ve klip, oděv jej nezvrátí v módní přehlídku, akce jej nepřičlení k nějakému žánru a intertextualita, vypravěčské schválnosti zde nemusejí maskovat vyprázdněnost, protože zde není pro život místy ani příležitost nadechnout se – a divák miluje a dusí se.(26.4.2018)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace