Okres na severu

(2x) Absurdní realita. Dietlova třináctidílná odysea, uvozená monumentálním hudebním vstupem Otmara Máchy, je dílem natolik zvláštním, že se vymyká běžnému hodnocení. Okresní kreml, kde vládne lidský, upřímný, spravedlivý a poctivý tajemník Josef Pláteník (Moučka), symbolizuje cosi jako posvátnou mekku socialismu; tato významná funkce je v seriálu několikrát nepřímo naznačena, když se všechny zásadní okamžiky mají a musí vyřešit na tamní půdě. Veškerá akce je soustředěna na naprosto "neakční" prvky - nekončící série sněmů, porad, aktivů a schůzí, během kterých sledujeme především zajímavou nonverbální komunikaci (Pláteníkovy brýle vedou) i názorový pluralismus (sic!). Ten Pláteník je vůbec divná postava, téměř pohádková, ale s nepohádkovými rysy. Má přirozenou autoritu v rodině i mezi spolupracovníky, je rozhodný, vyrovnaný, zkušený, v podstatě velkej kliďas, pevnej v názorech, sem tam trochu velkorysý... Proto nepřekvapí, že postava Pláteníkovy manželky (Švorcová) hraje v seriálu naprosto zanedbatelnou roli, jakýsi stín svého "panovníka". Překvapila mě ale míra sebekritiky, kterou soudruzi dokázali veřejně přiznat, byť opět v pokřiveném světle; v tomto směru se mi vybavuje rozpuštění předsednictva SSM, které je ve skutečnosti partou povrchních frajírků, dále scéna, v níž je ideologická tajemnice strany (Hubeňáková) nucena opustit funkci kvůli nezdárnému synovi a zhýralý ředitel dolu (skvělý Řanda), vesele si užívající za cizí peníze. Pak je tam ještě kritická postava bývalého šéfredaktora (Růžek), vyhozeného v 68. roce za nekorektní postoje, ale vzaná na milost na základě nevyhnutelné rodinné konstelace. A tak dál a tak dál... Nelze tomu upřít nespornou dramatickou účinnost, díky níž je vlastně možné seriál sledovat ještě dnes, ale žádná další pozitiva bych v tom nehledal. Jistě, herci jsou dobří a někteří z nich navíc i správně politicky orientovaní (Oliva, Vala, Mixa, Haničinec, Švorc, Bek, Prachař, Sklenčka, Svojtka, Doleželová, Švehlová, Paulová, Štěpánek a další), nicméně v tehdejších poměrech jejich výkony nepřevyšují zavedený standard. Paradoxní spíše je, že Dietlův Okres vyvolal nemalé pozdvižení mezi samotnými soudruhy, kteří celý rok a půl nejprve projednávali všechna možná i nemožná rizika, než jej do vysílání prosadil tehdejší tajemník ÚV KSČ Vasil Bil'ak. Představitel titulní role Jaroslav Moučka, za svůj výkon oceněný Státní cenou Klementa Gottwalda, potom na adresu seriálu prohlásil: V Josefu Pláteníkovi jsme chtěli oslavit funkcionáře naší strany, opravdového současného revolucionáře s jeho nenápadným hrdinstvím. Je to vyspělý moudrý komunista, jakého bychom chtěli vidět na mnoha odpovědných místech kolem sebe. Nedělá nic pro sebe, slouží myšlence, o které je přesvědčen, že je správná. Nedeklamuje ji, on v jejím duchu jedná. V tom je obdivuhodný, svou lidskou prostotou přesvědčivý. Fajn, ale bylo by dobré si uvědomit, nakolik je ta "lidská prostota" v případě komunistického tajemníka slušností a nakolik zločinem. Ať už vědomým nebo nevědomým. (23.05.2010) (méně) (více)

Dojemnými situacemi, vysoce morálními poučkami, kladnými hrdiny a akčními scénami (hlavně na schůzích) napěchovaný seriál odehrávající se ve světě, který nikdy neexistoval. V prvním díle soudruzi vyhodí ředitele chemičky a celý zbytek seriálu (tedy dva až tři roky) ho chtějí dostat zpět, protože v celé socialistické vlasti se nenajde nikdo, kdo by ji mohl tak dobře řídit. Věc se nakonec podaří a mezi tím spousta jiných, neméně důležitých. Pláteník soudruha Moučky má skutečně terapeutické účinky (viz Ony) a ze všeho, co jsem kdy viděl, se mu může vyrovnat jen jediná postava, totiž Old Shaterhand v podání Lexe Barkera. Tolik ke zdůvodnění mého hodnocení a dále něco kritické analýzy: S Dietlovou "odvážnou snahou o objektivitu", o níž se u Okresu někdy hovoří, bych byl velmi opatrný. Vyskytují se zde nějací zkažení komunisté a svazáci, ale samoočistný proces ve Straně (reprezentovaný zde především Pláteníkem) funguje příkladně. Ostatně vždycky jde o ryze soukromou mravní zpustlost, nepoctivost, šlendrián. Neexistují zde žádní ideoví oponenti, žádné "živly", pouze někteří soudruzi jsou málo uvědomělí. Ano, často se mluví o tom, že na Západě funguje ta chemická výroba lépe. Že je nedostatek kádrů i zboží v krámech, že se lidé neochotně stavějí k novým "výzvám" (jak by se řeklo dnešním ňúspíkem). Ano, vyskytuje se zde (jedna jediná) postava, která se hned uvede jako individualista - inženýr nestraník, který chce kvalitně pracovat pro společnost a špatně snáší, když to neschopní zodpovědní vedoucí kazí. Je to Pláteníkův zeť, s nímž se propracuje k dobrému vztahu, vždyť oběma jde o tutéž dobrou věc. Prezentace všech těchto témat podivuhodně přesně předjímá Gorbačovem naordinovanou perestrojku. Kdo si někdy poslechl Jakešův legendární projev na Červeném Hrádku (pár měsíců před Listopadem), ten ví, že je obsahově i řečnicky mnohem zajímavější, než může být přeřeknutí s bojlery. Nuže v Okresu na severu se řeší přesně ty problémy, o nichž Jakeš o osum let později hovoří. A řeší se přesně v duchu toho, jak Jakeš a jeho banda stále ještě chtěli vidět (nebo spíš ukazovat) realitu. Pláteník je prostě perestrojkový hrdina před perestrojkou, předkládaný ovšem nikoli jako nějaký reformátor, ale jako typický (ideální) komunistický funkcionář. Že Okres na severu málem nebyl povolen, koresponduje s neochotou, s jakou KSČ zprvu přijímala Gorbačovovu doktrínu. Nikoho by však nemělo překvapovat, že byl nakonec schválen na přímý pokyn kovaného staliníka a srpnového vlastizrádce Bilaka. Bilak jako jediný pochopil, že takové píárko nikdo jiný Straně nedá. Že Dietl servíruje lidu vedoucí úlohu Strany tak, aby se s ní mohl stotožnit. Výše zmíněná neexistence protisocialistických živlů se dobře ukazuje právě na tématu osumašedesátého, které se vyskytuje ve dvou případech. Jednou jde o zhrzeného starého komunistu, uzavřeného před světem a neschopného odpustit svým spoludružstevníkům, že ho tehdy nechali (jako jediného věrného) ve štychu. Z jeho postoje je Pláteník moc smutný. Druhým případem je někdejší lokální šéfredaktor, jehož nechal Pláteník kdysi vyhodit z novin, protože v době krizového vývoje připustil, aby se jím vedený list stal platformou reakcionářů. Nyní v ústraní žijící, se vším smířený důchodce píše knihu o dějinách města, kterou mu ovšem nikdo nechce vydat. To umožní po jistých peripetiích až Pláteník svým přímým zásahem. Důležité jsou ale právě ty peripetie - jde o šéfredaktorova syna, sžíraného ukřivděností - není ochoten Pláteníkovi odpustuit, jak s jeho tátou zatočil. Ovšem nikoli z ideových pozic. Normalizační výklad osumašedesátého žádná postava ani náznakem nezpochybňuje - vždy jde jen o nějaké soukromé křivdy. Prakticky ani nepadne zmínka o tom, co se tenkrát ve společnosti dělo. Jen narážky nutné k prezentaci osobních příběhů. Je tedy vidět značný posun třeba od takového Majora Zemana. Tehdy se vládci a jejich fízlové ještě potřebovali v osumašedesátém pořádně pošťourat, aby národu vsugerovali svůj výklad. To je nyní už zvládnuto. "Osumašedesátý" v Okresu figuruje jen jako jakási mlhavá vzpomínka na dávnou neblahou, ale překonanou krizi. Jinak byli všichni moc krásní až na Pláteníkovu ženu (Švorcová), jedinou šedivou, místy až protivnou postavu. Ta se Dietlovi moc nepovedla, jinak se svého úkolu upevnit lásku lidu ke Straně zhostil znamenitě (viz citace Mirky Spáčilové v zajímavostech). Tradičně velmi dobrým referátem o seriálu je Marthosův komentář. Pozornosti doporučuji též komentáře od slunicko2, argenson, Tsunami_X a Tosim. (28.09.2015) (méně) (více)