L. A. - Přísně tajné

Parádní noir kriminálka, které nechybí zhola nic a všechno funguje jak namazaný stroj - od atmosféry, parádně vystaveného příběhu, režie, až po herecké výkony. A i když všichni do svých rolí dali ze sebe to nejlepší, mým osobním favoritem je James Cromwell ve své nejspíš životní roli. V době premiéry film lehce doplatil na "syndrom Titaniku", ale to nic nemění na tom, že po právu patří mezi klasiku žánru. 100%. (05.01.2007)

Vidět jej a zemřít sice v případě L. A. Confidential neplatí, leč rozhodně se musí vidět víckrát, aby do sebe dokonale zapadly všechny střípky precizně budované story a bylo slyšet ono magické "cvak". Russell Crowe si zde dle mého (ne)skromného mínění střihnul nejlepší a mně nejvíce imponující roli a o tom, zda si Kim Basinger zasloužila Oscara... o tom fakt žádná! (=jedna z největších ironických lží, která kdy prošla skrz mé prsty na klávesnici do světa) - Pár vcelku nedůležitých štěků, několik pohození nechutně peroxidovou hřívou, sexy prádlo a jediná činnost - nechat se povalit do saténu - to přece stačí k tomu, aby někdo dostal zlatou sošku, kterou si pak hrdě vystaví doma na záchodě, ne? :) (27.02.2007)

Když jsem viděl film před několika lety na ČT1, dávali to od 1 v noci, což jsem bohužel nevydržel a usnul jsem. Tentokrát jsem neponechal nic náhodě a udělal jsem dobře. Film je bezchybnou sondou do losangeleského podsvětí, ve kterém se významně angažuje i policie. Mezi nimi se leskne hvězdnost takových lidí jako Russel Crowe, Kevin Spacey či Guy Pearce. Marně bych hledal chybu. I když nechápu, za co dostala Kim Basinger toho Oscara? (06.09.2010)

Korupce, podsvětí, zločin, luxusní děvky. Přijde mi, že toho času tenhle kus u nás tak nějak prosvištěl opodál diváckého zájmu, i kritici kriminálku o odvrácené straně spravedlnosti tak nějak neřešili. Ač si v kinech po světě vedla velmi solidně. Máme tu ambiciózní svini, jinak synka z policejní rodiny, málomluvného drsoně, kterému vadí, když někdo uhodí ženskou, i elegantního poldu, který o sobě rád čte v novinách. Masakr v nočním baru tyhle tři spojí, ač každý nejprve sleduje stopu na vlastní pěst. Jenže pochybná věrnost služebním řádům nakonec vstupuje až na nejvyšší místa. Celkově je to přitažlivá látka, výborně napsaná (těch milých cynických dialogů) a stejně dobře zahraná. Na chuť jsem jí ovšem přišel až jako „zkušenější“ divák, možná jsem lehce zamotanou zápletku dřív jednoduše nepobral. Pečlivě stylizovaná atmosféra a mistři svého oboru za kamerou (skladatel Goldsmith, scénárista Helgeland, kameraman Spinotti, kostymérka Myers) jsou pak dalším bonusem. Pánové před kamerou výteční, Kim Basinger možná roky nedostala takovou roli, ale Oscar v jejích rukou je totálním přehmatem. Výsledný dojem to ovšem nezmění. Zatraceně chytré. A pořád dobré. (13.10.2016)

Režijně přehledná, formálním stylem „retrocool“, dějově mnohovrstevnatá a přesto stále poutavá a herecky dokonale přesná kriminálka, která si z Ameriky 50. let a města andělů šikovně udělala vábivou kulisu, uvnitř jejíž zdánlivě nebeské čistoty se skrývá špinavost morálky, které není svatý lidský život natož tak zákon. Hanson na obsáhlé ploše 130 minutové stopáže rozebírá charaktery policistů, kteří si však jistě zasloužili lepší osobní historii než šablonovitou větnou frázi o nehezké minulosti týraného dítěte či příkladného synka kráčejícího v otcových šlépějích. Tu poruší pouze cynický samolibec Jack Vincennes Kevina Spaceyho, když na otázku proč se dal k policii odpoví „Vlastně si už ani nepamatuju.“. Ale ani to však filmu nebrání, aby poutal každým políčkem, aby dýchal na diváka svou úžasnou atmosférou, ale aby jej zároveň donutil přemýšlet nad tím, jak sakra mohla Kim Basinger získat za takovou roli Oscara. PS: Moment, kdy Bud White zlomí židli, je pro mě jeden z naprosto zásadních ikonických momentů kinematografie. (07.12.2006)