F. L. Věk

Natočit seriál o boji českého národa (nebo alespoň několika nadšenců) za svobodu vlasti; otevřeně kritizovat útlak, zastrašování a cenzuru v posledním díle, natočeném již v době normalizace, to chtělo doslova koule... a záštitu Aloise Jiráska. Otto Zelenka svým poutavým scénářem, redukujícím nesnesitelnou obsáhlost klasikovy předlohy, učinil z F.L.Věka nadčasový, přístupný seriál, režisér a nejlepší herci 60.-70. let jej dotáhli k dokonalosti. Zvlášť závěrečná scéna Radka Brzobohatého s malým Romanem Skamene na sněžných saních ukončena větou "Dobře, tak se nedáme!", mě v kontextu doby vždy spolehlivě dokáže vzít za srdce. (27.10.2012)

Nevim no, v komentech čtu, že se jedná o nejlepší seriál všech dob a takto naladěn jsem se odhodlal ho konečně na starý kolena zkouknout. Vydržel jsem 4 epizody, abych dokázal zodpovědně vyslovit své zklamání a názor, že je to strašlivě nudná šestáková hovadina. Hrozně se to vleče, postavy se courají sem a tam svými nezajímavými životy a na pozadí významných dějinných událostí občas muzicírují. Nemyslím si, že by ostatně bylo možný atraktivně natočit seriál s tématikou počátku národního obrození, a kdyby to šlo, tak jistě ne podle předlohy Aloise Jiráska, protože kdo kdy četl jeho dílo v rámci povinné školní četby, musel ho zákonitě nenávidět pro tu výše zmíněnou rozbředlnost, nudu a vůbec sračkovitost. (27.12.2012)

Špičková práce po všech stránkách. Životní role Radoslava Brzobohatého, nadčasové myšlenky a působivé vylíčení historických reálií. Všudepřítomné pocity vlastenectví a odhodlání pro věc, oslava české řeči a kultury. Takové seriály s historickou tématikou (třeba i jako Sňatky z rozumu ad.) nikdo už nikdy nenatočí....chybí totiž vkus, vůle a kvalitní herci.... (30.06.2011)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)

Já už jsem asi trochu jiná generace, než většina zdejších uživatelů, poněvadž mě nikdo ve škole (narozdíl od jiných filmů a seriálů) nenutil se na tento seriál dívat. Sám a dobrovolně jsem sledoval vynikající režisérskou práci Františka Filipa a herecký koncert Radoslava Brzobohatého, Jana Pivce (životní role), Radovana Lukavského, Václava Vosky a další pánů herců, kteří se s chutí a grácií převtělili do svých postav. Navíc "F. L. Věk" je silně rebelské dílo, ve kterém se osamělá skupinka vzepře neomezené moci a systému. A to nebylo sympatické totalitní moci a není to sympatické ani současnému režimu. 100%. (23.12.2010)