Utrpení Panny orleánské

(Lumiere - 14.1.2016) (14.01.2016)

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

Ten psychologický efekt, které má užívání stěží větších záběřů než jsou polocelky, je neuvěřitelný. Zdálo se mi, že proces mě drtí přinejmenším stejně jako nebohou Janu. Pro udržení pozornosti jsem si pod kompletně němou verzi filmu hodila jako podkresovou hudbu The Return of the King a kupodivu mi to celkem fungovalo. (04.01.2010)

Mé hodnocení: 93%. --- Viděno: (31.03.2010 - Febiofest, Kino Lucerna - velký sál; němý film s živou hudbou - Orchestr Berg). (20.10.2011)

Dreyerovo Utrpení je expresionistickým filmem v tom nejširším slova smyslu. Krom toho, že používá expresionistických dekorací, působí zejména expresí těla a tváře. Vezmeme-li v úvahu, že kamera prakticky nesjede z obličeje Falconettové, jedná se o jeden z nejúžasnějších hereckých koncertů všech dob. Na svou dobu nezvykle věrohodné herectví je podpořeno průkopnickými výrazovými prostředky média. Jen se zkuste zamyslet, kolik inovací ve filmu objevíte. Podhledy, jízdy a časté švenky, užívání point of view herců, houpavá kamera, paralelní i asociativní montáž (obzvláště strhující jsou ptáci na šedivém nebi při Janině popravě), detaily a krátké prostřihy... Utrpení není jednoduchý snímek pro dnešní konzumaci, ale měl by ho vidět, každý, kdo to s filmem myslí vážně. Konečně za jedinou slabinu považuji to, že jsem se díval na neozvučenou verzi. Ale pustil jsem si k tomu z jiného přehrávače soundtrack Cinematic Orchestra k filmu Ma Fleur a perfektně to sedělo. (26.08.2009)

Nepopieram, že ide o dokonalý film, lebo ťažko mohol byť natočený lepší film s danou témou v nemej ére, no aby ma nejaký nemý film úplne dostal, to by musel byť Nosferatu :-) Každopádne Dreyer bol borec a hlavná predstaviteľka veľmi presvedčivá. (02.11.2018)

Film, který předběhl dobu o několik let. Úžasný střih, geniální kamera a její úhly a neskutečně lidský výkon Marii Falconetti. A ačkoliv je to film němý, celou tu melancholii tam člověk vycítit dokáže. Krásný prožitek fyzický a psychický. (18.02.2012)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (21.01.2009)

Ja som nevedel od Marie Falconetti odtrhnúť oči. Vlastne celý film stojí na nej. Takmer nezlezie z plátna a podáva jeden z najbrilantnejších hereckých výkonov nielen nemej éry. Za pozornosť stojí určite aj kamera a strih, vo svojej dobe nezvyčajné. Vďaka hlavnej predstaviteľke je to emocionálna bomba. (06.08.2010)

Luc Besson by se mohl jeste lecos naučit. Věřím, že pro francouzské režiséry, kteří chtějí zfilmovat téma Johanky z Arku musí být Dreyeruv film zlý sen, jelikož jen stěží pokořit kvalitu. (10.04.2003)

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)

Z historického hlediska velmi zásadní film, poprvé použity detaily na obličeje. Hodně působící na psychologii a pocity diváka. (03.01.2009)

Spolu s Kabinetem doktora Caligariho nejlepší němý film, jaký jsem kdy viděl. Geniální forma. Spojení hned několika filmařských vlivů té doby (expresionismus, francouzský impresionismus) spolu s neskutečně bolestivým herectvím Marie Falconetti vytváří skutečný opus magnum Dreyerovy filmařské tvorby. A nerad bych zapomněl na hudební doprovod Richarda Einhorna. Rozhodně se vyplatí vidět! (26.09.2012)

Pro mě osobně to je ten nejlepší němý film, jenž jsem měl tu čest zhlédnout. Dreyerovo zamítnutí téměř základních pravidel filmové estetiky se z dnešního pohledu zdá jako totálně šílená záležitost. Ale naprosto nádherná šílená záležitost. Byl jsem zničen tímto filmem. (28.10.2003)

Pokud mě napadne nějaký film, který předběhl dobu, tak je to právě tento mistrovský kousek, jak uhrančivě civilním hereckým výknem Falconettiové, tak omezením média na samotnou dřeň nad nímž po celou dobu bdí absolutní autorita bránící jakémukoliv kompromisu. A člověku až z té dokonalé vybroušenosti zvláště přihlédnutím k době vzniku nádherně mrazí... (31.12.2008)

Skvostné. Když se vám podaří proniknout do atmosféry tohoto veledíla, můžete se snadno utopit. Krásná scénografie, neuvěřitelně plastická kamera, po takřka sto letech stále naprosto strhující výkon představitelky titulní role. (19.06.2011)

Film, jenž nejdřív ohromí svou formou. To míhání obličejů, nájezdy, střihy, světlo – velice dynamické a působivé. Johanka zde není pannou ve zbroji, leč vězenkyní dojímající svou křehkostí. Protiklad většinou usouženého obličeje Johančina s nenávistnými, výsměšnými, pokryteckými obličeji kněží, mnichů, žalářníků a vojáků. Síla symbolů – stín ve tvaru kříže vrhaný na podlahu skrze zamřížované okno zmizí, když na něj vstoupí jeden z hlavních vyšetřovatelů. Síla představivosti – z Johančina mučení nevidíme skoro nic, ale jen ty střihy na všechny ty ostré a zubaté nástroje, zvláště to ozubené kolo, jsou horší než tuny vyhřezlých vnitřností amerických hororů. Velice dramatický závěr s rozháněním vzbouřeného davu. V té formě je tam ten Ejzenštejn cítit. No, hudba Richarda Einhorna může jistě aspoň za jednu hvězdičku. (11.12.2011)

Snímek, který můžete vidět s různým hudebním doprovodem, protože sám Dreyer nikde neuvedl definitivní verzi soundtracku. Moje téměř až chorální, verze z originálu nalezeného v 80. letech v jednom blázinci, je neskutečně pompézní a emotivní. Dreyer se přes kameru mazlil s obličeji jednotlivých herců a hlavně s představitelkou Panny orleánské. Díky tomuto dokázal do filmu vložit neskutečný expresionismus, který je dán i hereckými schopnostmi Marii Falconetti, která i přes to byla především herečkou divadelní. Nečekejte epický historický film, ale záznam soudu s Janou a její následný skon. (14.07.2014)

ctím. (16.02.2012)

Utrpení se mi sice líbilo, ale nejsem si jistá, jestli bylo záměrem tvůrců, aby Jana (hlavně ze začátku) vypadala jako úplně střelená... Protože si myslím, že to záměrem nebylo, ale prostě to tak vypadalo, 5* tomu nedám. Ale třeba se pletu. (16.03.2009)