Šedá zóna

Snímek Šedá zóna až do poloviny jen neuměle inscenuje hrůzy vyhlazovacích táborů a zapomíná, že by vás měl především mezi postavy nějak dostat a dovolit vám je pochopit. Na obrazovce se sice objevuje skupina členů podobného úklidového komanda, ale nikdo z nich není natolik zajímavý, aby zaujal. Zamlklý a neprůrazný doktor, který asistuje samotnému Mengelemu, je možná až příliš zamlklý a neprůrazný, takže jedinou zajímavou postavou zůstává alkoholický nácek v podání Harvyeho Keitela. Do šedé barvy stylizovaný film ale mnohem víc než dokumentární snímek (o což se zřejmě pokouší) připomíná statický televizní pokus o rekonstrukci událostí (které se údajně staly), ale chybí mu síla, která by jej hnala kupředu, donutila vás prožít příběh s jeho hrdiny a skutečně pocítit beznaděj, která v podobných zařízeních panovala. Já jsem se cítil skoro až provinile, když jsem sice sledoval jednu děsivou situaci za druhou, ale docela obyčejně jsem se nudil. Díkybohu velkou část filmového zážitku zachrání poslední půlhodina, v níž hrdinové najdou v plynové komoře živou dívku, která je svou přítomností konečně vyburcuje k nějaké činnosti, film chytne druhý dech a je na těch pár okamžiků takový, jaký mohl být celý. Prostor dostává i několik skutečně silných scén a najednou ani tolik nevadí, že rozhodnutí tvůrců nedat do svého filmu žádný hudební doprovod jej vlastně připravilo o obrovskou část jeho potenciální působivosti. Jenže... Jenže když už si pomyslíte, že teda druhou půli filmu vezmete i na milost, vytasí se tvůrci s posledním esem. Naprosto vážně míněným monologem právě pálené mrtvoly mi vyrazili dech natolik, že jsem si jej musel pustit pětkrát, abych se přestal smát. A to není pro film o koncentráku zrovna dobrá vizitka. (15.11.2005)

Zrovna nedávno jsem četla výpověď člena sonderkomanmanda a jeho svědectví mi připadalo daleko mrazivější a více strhující, než tento film. The Grey Zone v podstatě nemá začátek ani a konec a skutečný příběh, celé to působí spíše jako rekonstrukce, dokument. Nacpaní lidé v dobytčáku. Střih. Nezáživný rozhovor nácka a židovského lékaře. Střih. Členi sonderkommanda v maskách, kteří sypou cyklon B do komor. Střih. A zase další nezáživný, až směšně působící rozhovor. Představovala jsem si tento film spíše jako ukázku toho, jak vypadal běžný den lidí v sonderkommandu, ale tohle bylo skutečně jen o unylých rozhovorech kam kde co, komu to řekneme a jak to uděláme a mezi to vsunuté nějaké ty drastické záběry, aby se neřeklo. Možná, že je to místy "syrové" a brutální, ale kromě kouře stoupajícího z pecí a zoufalého křiku z komor na mě nezapůsobilo téměř nic. A film o holocaustu by prostě neměl působit bez emocí, lhostejně a chladně, to se na mě nezlobte. Navíc události ve filmu působí do objevení živé dívky naprosto nesouvisle. Prázdný film. Skutečně mě zklamalo, že někdo takhle zprznil potenciál tématu sonderkommanda.... (19.02.2013)

„Horím rýchlo. Prvá polovica môjho tela sa mení na dym. Stúpam z komína s dymom ostatných. Potom v popole zostanú ležať kosti a oni ich pozametajú a odvezú do rieky. A nakoniec sa vo vzduchu vznášajú len čiastočky nášho prachu. Ten prach je šedý.“ Nie je to druhý SCHINDLEROV ZOZNAM, ale napriek tomu odviedol herec (MINORITY REPORT) a režisér (KANSAS) Tim Blake Nelson kus poctivej historickej roboty. Okrem kvalitného scenára, ktorý je pôsobivý už z princípu, akiste pomáha desivá výprava a silné herecké výkony (Steve Buscemi, Harvey Keitel) aj od ľudí, do ktorých by ste to nepovedali (David Arquette). (18.10.2005)

Čekal jsem, že mi to zaleze pod kůži a vyvolá to ve mě silnější emoce, protože to si podobné téma žádá, ale nestalo se tomu tak. Byly tu sice dvě scény, u kterých zamrazilo a to byl vůz naložený popelem spálených, v němž si netečně hověli členové komanda a pak zejména "koncert" vězňů, při němž postupovala fronta do plynových komor, ale to bylo trošku málo. Děj je takový nijáký a nedotažená mi přijde hlavně druhá linie příběhu z ženského tábora, které je věnován až příliš malý prostor. Naopak je tu spousta místa pro často zbytečné dialogy, které škodí. Hercky to taky žádná sláva nebyla. Až na Arquetta to byli herci nevýrazní a zejména od Keitela jsem čekal víc. Steve Buscemi nedostal prakticky žádný prostor a na tom poskytnutém svojí roli nemohl nijak rozvinout. Další z filmů, který promrhal svůj potenciál. Slabších 50%. (23.04.2009)

Někdy se podaří natočit opravdu silný film, takže když si ho po dvaceti letech zopakujete, zjistíte, že na vás zapůsobil stejným nebo silnějším dojmem než před lety. Šedá zóna je pro mě právě takovým snímkem. Jde vlastně o pohled do zákulisí hrůzné továrny na smrt, který mě nenechává klidným. Točí se záležitosti, u nichž člověk zrelaxuje, vypne a užije si nenáročný , zábavný děj a já je mám rád. Pak jsou tu filmy, které diváka donutí přemýšlet i o věcech, nad nimiž by ve vlastním zájmu radši nepřemýšlel, a ty mám ještě radši. Nejzásadnější otázkou by byla asi tato: "Jak bych se zachoval já?" Před devíti lety bych si musel odpovědět, že bez přímé zkušenosti nevím. Dnes už to vím přesně, vím proč a ze stejného důvodu už znám i odpověď na svou další tehdejší otázku. Nikdy jsem nechápal, jak mohlo tak malé množství vojáků (a psů) navést na smrt takové množství lidí, aniž by se někdo postavil na odpor. Dnes je mi odpověď jasná. Ty lidi zabila naděje. Někteří nevěřili, že jdou na smrt, jiní to tušili, další to i věděli, ale pokud zbývala alespoň nepatrná jiskřička naděje, pak bylo těžké být tím prvním, kdo vykročí proti ozbrojencům. Teprve když věznitelé sebrali lidem veškerou naději, zjistili, že nad nimi ztratili moc. Kdo nemůže doufat, už nic neriskuje, protože nemá, co by ztratil. Tento snímek to ukázal v pravém světle a já jsem rád, že byl natočen. A i když vím, že nebyl pětihvězdičkový, já mu ten pátý kousek přidám. / Poučení: Po roce 1989 se v naší republice začali rodit ve velkém počtu potenciální odbojáři a hrdinové-teoretici. Poznáš je podle vět typu: "Já bych v takové situaci nikdy...", "Nechápu, jak to mohl/mohla/mohli udělat, já bych..., "Za žádnou cenu bych nepromluvil, i kdyby mě mučili." (26.08.2022)