Strašidlo cantervillské

Adaptace Strašidla cantervillského je tahle domácí sice slabší, ale na rozdíl od těch, které jsem viděl, má naprosto neopakovatelnou atmosféru, kterou umíme dodat jenom my. Hereckými výkony mi trochu připomnělo Šplhajícího profesora. Tedy výkony herců výborné (jak jinak v tomhle prostředí), ale to drobné přehrávání to občas hází trochu jinam. Ale to nevadí. Film je to odlehčený, dějově bohatší (povídka je krátká a Wilde se v ní příliš nerozepsal), což je dobře, protože jinak by tady nebyla Eva Holubová, a ve filmografii všech zúčastněných se rozhodně řadí k tomu nejlepšímu.  A ještě nikdo nikdy neposlal někoho do prdele tak krásně a elegantně, jako Barťák Bohdalku. Dobře jí tak, čarodějnici. 70%. (27.12.2021)

Kdysi závan exoticky dekadentního vzduchu do prostředí sešněrované osmdesátkové televizní zábavy. Strašidlo cantervillské jsem reprízoval po cca 25-ti letech. Na rozdíl od premiéry jsem tolik neprožíval strašidelnou atmosféru, olmerovsky se míhající kozičky a šrapnely, jako když strašící lord Simon Bartoška pošle ohavnou, taktéž strašící choť Jiřiny Bohdalové do prdele, nýbrž Ivo Pelantem prostředkované wildeoviny - srandu z mondénních Američanů, existujících zcela mimo kouzlo starého světa [co by stereotypizující Wilde / Pelant říkali dnes!], vynikající nevážné, fraškoidní výkony Nárožného / Bartošky / překvapivě Filipa Renče ještě před zblbnutím a občasné klenoty [byl jsem po tom dlouhém půstu neurotizován]. Po čertech zábavné. (10.06.2015)

Příběh Oscara Wilda jsem nikdy nečetl, měl jsem jen hrubou představu, o čemže by měl děj pojednávat, ale za to jsem viděl několik Olmerových filmů a měl jsem obavy, že to žádná velká sláva nebude. Líbili se mi od něj snad jen dva kousky (Bony a klid, Tankový prapor). Již od prvních minut jsem ve vzduchu něco cítil a duch to určitě nebyl. Suchý britský humor a „demokraticky“ americký smysl pro srandu v českém podání zněl místy neskutečně trapně, ale naštěstí se tu našly i chvíle, kdy jsem se i já zasmál. Bohužel další věcí, kterou u mě tato „hororová“ komedie narazila, byl herecký ansámbl. Petr Nárožný se sice snažil, co mohl, ale sám to rozhodně utáhnout nemohl. Bohdalová moc prostoru nedostala, Konvalinková byla prkenná až běda, Renč bohužel trapný a Kotajná kromě svých dvou „kůzlátek“ taky žádná sláva. Dlouhý snad zaperlil jen svými básničkami a Bartošku moc nemusím – docela jsem čuměl, že neměl při scénách v hubě cigárko, ale tak snad mu stačil ten chlast. 50% (17.12.2013)

Umělecký záběr vynikajícího irskoanglického literáta Oscara Wilda byl pozoruhodně široký i hluboký. Dar jadrného sarkasmu a bezohledně duchaplné ironie se projevoval u tohoto bytostného humoristy všude. Mj. i v parodiích toho, s čím se ve své tvorbě potřeboval vyrovnat. Tj. někdejšího anglického gotického románu a tak trochu i wildovského hororu. Televizní inscenace, jíž byl toto téma pojednáno, naznačuje skutečné umělecké potence někdejšího lyrického herce šedesátých let Víta Olmera. Jakoby tu znovu ožil pomyslný dobrý duch špičkových večerů televizních inscenací českých i slovenských, jakoby znova, bohužel na dost dlouhou dobu, česká dramatická komunita demonstrovala svou radost ze hry nad scénářem, pro nějž stojí za to vynakládat veškerý umělecký um, jímž vládne. I tady platí můj mnohonásobně opakovaný vzdech: proč už dávno není tato i divácky nadmíru vděčná věc na DVD nosičích?! (22.03.2008)

Výbvorná sranda o dvou starých strašidlech - smrtelně zapšklé Bohdalové a kancovi Bartoškovi v rolích zestárlých anglických strašidel se do zámku nakvartýruje americká rodina, kterou vystrašit je téměř nadlidský úkol. Výborná komedie, ve které Olmer ukazuje, že v oné době ještě neměl v hlavě pouze seno...navíc Bartoškova výborná hláška - "Víte co, milá Eleonoro? Jděte do prdele." To se musí vidět (23.02.2007)