Mistr amatér

Jak se žije single mileniálům v dnešním New Yorku, aneb Pěkně blbě rozvedené do dvou desetidílných sérií. Master of None je seriál hravý, formálně neustále překvapující, který navzdory řadě velmi odbočkových epizod velmi dobře drží pohromadě. Dokáže vyprávět jasně nadefinovaný příběh ústředního hrdiny a přitom vypovídat o spoustě zdánlivě vedlejších, ale pro jeho život často definujících věcech. Druhá série startující skvostnou parafrází De Sicových Zlodějů kol výrazně převyšuje tu první, kazí ji pouze to, že po ní nebude následovat trojka, protože tady by to doťuknutí bylo potřeba jako sůl. Působí to stejně, jako když hlavní hrdina v Itálii vykřikuje "Allora!", aniž by za tím cokoliv dodal - nekompletně. 1. série 80 %, 2. série 90 % (19.09.2018)

// 1. řada - Tohle je ten binge-watch, který jste hledali. První dvě epizody tomu lehce kolísá tempo a pořad/show se jakoby hledá, pak si to ale sedne, Aziz Ansari konečně začne hláškovat a rozjede se mix zápletek se situačními scénkami, které místy atmosférou připomínají 500 Dní se Summer a jindy zase ty lepší sketche od SNL. Je to zvláštní počin, nicméně hrozně upřímný, vtipný, milý a na tak krátkou stopáž (10x20) překvapivě filmově natočený. Feel-good seriál loňského roku, ke kterému se asi většina lidí dopracuje až letos. Nicméně odklad se silně nedoporučuje ;) 8/10 // 2. řada - Upgrade všeho, co bylo skvělé na první sérii. Plus ultra cute Alessandra Mastronardi, do které se zamilujete rychleji, než stihnete říct allora! 9/10 (19.01.2016)

Seriál, v němž rasové, etnické nebo genderové předsudky nepředstavují ústřední téma, nýbrž přirozenou součást životů postav zastupujících různé minority. Master of None je primárně seriál o životě nerozhodných velkoměstských mileniálů, kteří před sebou mají příliš mnoho možností, jak si zpříjemnit život a úskalích moderního randění, teprve sekundárně svědectvím o životě lidí, kteří jinak zůstávají ignorováni nebo nepochopeni. Od svého protagonisty si drží větší odstup než seriály jako Girls nebo Louie a více zohledňuje společenských a kulturní kontext. Zároveň jde o seriál vyznačující se větší formální hravostí a vizuální elegancí, zvlášť ve druhé sérii. Velice velkorysý přístup k postavám si v rozbíhavější druhé desítce epizod si na druhou stranu vybírá daň v podobě ledabylé charakterizace Francesky, odpovídající archetypu manic pixie dream girl. Vinou toho nejsou moc přesvědčivé ani epizody založené výhradně na sbližování ústředního páru, např. ta předposlední, hodinová, která by zřejmě měla připomenout Antonioniho studie odcizení, ale oproti zbytku seriálu působí prázdně, falešně a křečovitě. Výhodou Master of None nicméně je, že každá z epizod zpracovává z různých názorových pozic určité téma a funguje jako samostatný krátký film. Jednotlivé díly jsou tak velmi různorodé a neustále něčím překvapují, byť ne vždy v pozitivním slova smyslu (více tady). 80% (23.07.2017)

Ansari z velké části upravuje materiál ze svých stand-upových vystoupení do formátu tv seriálu. Přičemž problém není jen v recyklaci materiálu, ale také v tom, že to, co dobře funguje jako vyprávěná historka, nefunguje vždy dobře jako hraná scéna. Na druhou stranu ale dokáže přijít s něčím novým a vybroušeným jako je 9. epizoda "Mornings", omezená jen na prostor jednoho bytu, která zhustí vývoj ústředního vztahu do 30 minut. (15.11.2015)

Když si hlavouni Netflixu na tvůrčí debatě s Azizem Ansarim ohledně Master of None vizualizovali typický příklad cílového diváka, viděli mě uvelebeného na gauči s velmi potutelným úsměvem. Ve své podstatě je mi až nepříjemné, jak přesně mě „úryvky“ ze života cca třicetiletého Newyorčana trefily na solar. Je to takové to, že bez zaváhání tomu dávám plnou palbu, ale nevím, jestli bych to někomu doporučil. Najdi si k tomu cestu sám. (22.06.2017)