Godzilla Minus One

Godzilla-1.0 obsahuje jednu zásadní scénáristickou kvalitu, kerá film povyšuje přinejmenším nad všechny ostatní Godzilly, ale dost možná i další velké blockbustery letošního roku. Pokud byste si odmysleli titulní monstrum, ten film by pravděpodobně stále fungoval - emočně, jako sociální drama nebo prostě film o japonském vyrovnání se s traumatem druhé světové války. Tak moc dobré to je. A když se na těch pár okamžiků objeví Godzilla, je to už jen (naprosto drtivá) třešnička na dortu. Fantasticky dotažené scény destrukce - strach - trocha cynického humoru - dokořán otevřená pusa. A režisér Jamazaki se toho nebojí. Jeho Godzilla chvílemi působí jako člověk v gumovém obleku a skládá tak poctu nejstarším filmům série. A tak mě uprostřed jedné naprosto wow scény napadlo, jak můžu obdivovat například (letošní) Anatomii pádu a Godzillu -1.0 stejným způsobem? Kde je to rovnítko? Odpověď nemám. Ale asi po milionté jsem byl unešený láskou k filmu a ztemnělému sálu kina. (21.12.2023)

Godzilla - 1 = japonský Rambo 2. Stalloneho all-American geroj svého času anuloval historické křivdy z prohraného konfliktu, káral iluzorní mocipány nepřejícného systému a navracel veteránům hrdost tím, že jim dovolil samotným za sebe, mimo uniformu vybojovat vítěznou bitvu. Japonci si na to samé jen museli počkat o mnoho dekád více. V rukách domácího mistra spektakulárního melodramatu Jamazakiho se nejnovější prequel / restart / remake / whatever, prostě další dojírna značky stává natolik krystalicky čistou resuscitací klasických schémat a kýčovitých emocí, že i "Top Gun: Maverick" bledne závistí. Zatímco Tom Cruise zdárně setrvával v hájemství funkčního patosu, Godzilla se svými lidskými souputníky se pompézně noří do největších hlubin těžkotonážního cringe. Ale domnělý nadhled a výsměšná distance publika jsou nakonec ryze iluzorní, když si uvědomíte, že jste se u této na hollywoodské poměry nízkorozpočtové výkladní skříně trapně vyhrocených klišé a křiklavého kýče bavili stejně královsky. ___ Nicméně v nitru nového filmu se ale skrývá povážlivé jádro, které zrcadlí základní princip sílícího konzervativismu nejen v Japonsku, tedy potřebu snadného a zástupného hromosvodu negativních emocí, pokud možno co nejvzdálenějšího od reálných palčivých problémů statu quo. Namísto maximálně polidštěného Godzilly-kámoše z plyšózní éry franšízy, která navzdory rádoby dospěláckým rozumbradům zůstane její nejlepší, nejzábavnější a hlavně kulturně nejstěžejnější etapou, zde máme náležitě odosobněné a cizí monstrum. Na druhou stranu ale můžeme říct, že Godzilla se právě tímto ukazuje jako opravdový nadčasový hrdina Japonska. Ještěrka totiž už za ty dekády strávené na vrcholu domácího popu ví, že těžká doba a pochroumaná národní hrdost si někdy nežádají pravdu. Někdy si lidé zaslouží odměnit. A tak si čas od času musí ňufí gumák navléknout zlověstné CGI brnění, aby se na chvíli stal oním hrdinou, kterého si jeho publikum sice nezaslouží, ale kterého potřebuje. Protože on to unese. Protože on není jen hrdina. Je to mlčenlivý strážce a bdělý ochránce. Temný [insert Godzilla roar]. (11.01.2024)

Připadalo mě to vlastně úplně v pohodě. Japonské Godzilly jsem nikdy neviděl. Tohle zřejmě měla být nějaká pocta směrem k nim. Ano, současné Hollywoodské verze, ve kterých vlastně Godzilla pomáhá lidstvu mě příjdou trošku mimo mísu už z principu proč by to vlastně Godzilla měla dělat. V Minus One je prostě hrozbou pro lidi a tečka. Je potřeba ji zlikvidovat. Jak toho ti malí mravenci dosáhnou? To mě zajímalo. Jinak samozřejmě vztahy mezi postavami jsou ošetřené, ty emoce tady prostě jsou. 65% (16.05.2024)

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit. (04.12.2023)

Po původní Godzille z roku 1954 se jedná o mé druhé setkání s ryze japonskou produkcí v rámci kaiju filmů a je neuvěřitelné, že se nejznámější přerostlé filmové monstrum opírá již o sedm dekád trvající tradici. Aktuální zpracování v sobě nezapře své(ho) předchůdce, zároveň se však tvůrci snažili snímek technicky povznést na úroveň dnešního, po efektech lačnícího publika, přičemž výsledný produkt byl solidní ukázkou toho, jak lze za vskutku skromný budget natočit slušnou podívanou - nejvíce mě dostal první kontakt s monstrem, ale i další akční sekvence měly své kouzlo. Godzilla -1.0 ale není jen o ničivé přírodní zkáze, kterou ve filmu ztělesňuje gigantické monstrum, nýbrž je i solidně napsaným sociálním dramatem o dopadech války na jedince, o vyrovnávání se s (po)válečnými traumaty a o hledání nové naděje i smyslu života ve společnosti, zničené válkou a nyní i ničené Godzillou. Vztah mezi Koichim a Noriko, kteří společně s dívenkou Akiko tvořili jakousi "patchworkovou" rodinu, vzniknuvší z válečných trosek, mě zaujal - a v závěru i dojal - a je maličko škoda, že (nejen) tuto sociální rovinu trochu sráželo expresivní japonské herectví a vyjadřování emocí. Samotný plán na vypořádání se s Godzillou byl crazy, but cute ... but crazy, but cute - což ale asi k tomuto žánru patří. Silné čtyři hvězdičky! (08.01.2024)