Skafandr a motýl

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Nádherný a hluboce lidský film amerického režiséra a známého postexpresionistického malíře Juliana Schnabela, který pregnantně hledá a vymezuje hranice lidského - to, co nás dělá člověkem, není tělo, nýbrž naše vůle a mysl. Příběh o totálně paralyzovaném člověku (hodně podobný Amenábarově neméně vynikajícímu Hlasu moře), jehož jediným tělesným pohybem je pohyb víčka levého oka, což je také jediný komunikační kanál, který mu v komunikaci s okolním světem zbývá... Schnabel (v němž se nezapře umělecké malířské cítění) spolu s geniálním kameramanem Januszem Kaminskym (jeho kamera je snad největším kladem filmu) začínají v experimentální rovině v podobě First Person pohledu kamery, kterou k mé nemalé úlevě přeci jen po čase opouštějí a nabídnou divákovi klasický vyprávěcí postup s častými retrospektivními vstupy a vrcholně zajímavými fantazijními intermezzy, které z tohoto filmu dělají skutečně neotřelé dílo. Trochu mi vadila občasná doslovná popisnost v metaforické rovině, záběry na člověka uvězněného ve skafandru byly až příliš čitelné, v kontextu názvu filmu jsou ale pochopitelné... Několikrát mne napadlo (možná i díky té koprodukci Francie + USA), že tenhle film je vlastně sémantickým pokračováním Moorovo Sicka - jde o naplnění charitativního rozměru naší nadstandardně bohaté společnosti, která díky svým obrovským zdrojům může a musí uskutečňovat ten ,,luxus" udržovat při životě člověka již téměř klinicky mrtvého, k čemuž neváhá na plný úvazek zaměstnat tým špičkových odborníků - tahle tendence jde vlastně přesně proti premisám kapitalismu, které nejsou se široce sociálním zdravotnickým systémem právě moc kompatibilní (jak na to poukázal třeba právě Moore). Sociální ekonomické a politické modely jsou důležité...a to nejen kvůli tomu, že díky nim mohla vzniknout jak původní literární předloha, tak i tenhle nádherný a bolestně smutný film... Podobné filmy: Hlas moře, Uvnitř tančím, Moje levá noha (07.03.2008)

O románe, ktorý sa stal predlohou tohoto festivalového filmu, sa hovorilo, že je nesfilmovateľný. Niekedy sa vďaka onomu prvku, ktorý je príčinou tejto frázy, stane hlavná devíza filmu. V prípade Skafandra máte skutočne pocit, že sledujete niečo výrazne originálne a že sa jedná o látku, ktorá si navzdory pochybám o sfilmovanie priam hovorila. K plnému prežitiu mi dopomohlo jeho vzhliadnutie v kine, v televízii síce nebude zážitok iba polovičný, ako radi kritici upozorňujú v mnohých prípadoch, ale pokiaľ máte možnosť film vidieť v kine, tak ju využite! Zaujímavé je film porovnať s príbuznou Mojou ľavou nohou, vďaka mierne odlišnému prístupu režiséra k hlavnej postave. Pre chlapov má tento film pridanú hodnotu v tom, že sa na nás neustále zblízka a starostlivo pozerajú pekné oči zdravotných sestričiek a lekárok. Kto videl, chápe. (04.02.2013)

Skafandr a motýl. Tělo jako vězení a představy jako vysvobození. // Jsem ráda, že Julian Schnabel prorazil do světa jako režisér, že se víc věnuje plátnu filmovému než malířskému, protože jeho cit pro ztvárnění vizuální stránky je výjimečný. V tomto kontextu musím tleskat zejména kameramanu Junuszi Kaminskemu. Tomu se podařilo vytvořit autentický pohled člověka pozorujícího svět a komunikujícího s ním pouze prostřednictvím jednoho oka. (Dokud se Jean-Dominique nesmíří se svou novou podobou, je obraz snímán jen z "jeho" pohledu - až v momentě, kdy je konfrontován se svou nynější podobou, kamera jeho hledisko vnímání opouští a postava se stává součástí scény. Vynikající!) // Je to krásný film, víc ne ž o čemkoli jiném je o síle lidského ducha, ale hlavně je to filmařina nejvyššího kalibru. (25.03.2008)

Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. (23.12.2008)