Člověk bez osudu

Začínam věřit, že snad v životě neuvidím dobrý tvrdý syrový realistický film z koncentračího tábora. Člověka bez osudu totálně pohřbil střih. Film není vůbec ucelený, je to jen soubor několika rozdělených pětiminutových povídek. Je to tak jako kdybyste z knihy vytrhli 30 stránek, nechci film srovnávat ke knížce, ale tak to prostě je. Střih nejenže posune děj o několik světelných let dopředu, ale nikdo se ani nenamáhá s tím, vysvětlit divákovi, co se mezitím stalo. Kam se poděl Citron? V jedné minutě hlavní hrdina leží s bolavým kolenem v nemocnici a v té druhé už je po válce a přijíždí hodný seržant Craig. Film má poměrně dlouhou stopáž, ale celou dobu to vypadá jako kdyby se za něčím honil a usekávaný děj znemožňuje vcítit se do pocitů Gyuriho. (15.09.2009)

Působivý snímek, který hodně pozvedá neopakovatelná kamera a Morriconeho jímavá hudba, jinak příběh s nic moc novým nepřichází, docela dobře se mu daří šetřit patosem, nabízí i řadu otřesných scén, které se zaryjí pod kůži a teskně-nadějný reflektivní závěr, jenž je výbornou tečkou. Když se k tomu přidá výkon Marcella Nagyho, který při srovnání začátku a konce jako by hrál dvě zcela odlišné role, nelze než nepodlehnout. Hold Maďaři zvládají i takové filmy, nejen ceněné artové exhibice. Opět jim máme co závidět. (14.05.2010)

Za pět, nemůžu jinak. Téma, herecké výkony (Otík János Bán), kamera, hudba a zase to téma. Film na který nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že jsem ho viděla, ale už ho vidět nechci. Hrozně tyhle filmy prožívám, protože vím, že skutečnost byla ještě stokrát horší. Dívám se na ně, protože to považuji za svou povinnost, člověk před tou hrůzou nemůže utéct. Vydržela jsem i Šoa, ale někdy se nedodívám (Sofiina volba, Život je krásný). To vědomí, že k něčemu takovému mohlo v civilizované Evropě ve dvacátém století a po zkušenostech s 1. světovou válkou dojít, je strašné. Na to nemá žádný sebemorbidnější horror....Obdivuji všechny, kdo se do tématiky koncentráků pustí. Novelu si určitě přečtu. Teď čtu, lépe řečeno trpím, knížku Laskavé bohyně od Jonathana Littella, francouzsky píšícího Američana. Získal za ni Goncourtovu cenu. Je to fiktivní zpověď fiktivního důstojníka SS, nyní ctihodného francouzského občana, psaná, jak sám říká pro pořádek, ne na omluvu. Suchá, téměř bez emocí, občasná slabost tváří v tvář brutálnímu střílení nevinných lidí včetně dětí je stírána cynismem. "Hrdina" popisuje svou kariéru, zatím už asi na sto stránkách vraždí židy na Ukrajině, popisuje to se všemi technickými detaily. Z přebalu a recenze vím, že "nás provede...na frontu, do okupovaných oblastí i zázemí". Autor se inspiroval právě filmem Šoa, kde kolečka v soukolí typu vyhýbkář popisují svou práci a nikdo necítí vinu. (25.03.2010)

Nejsilnější zážitek jsem měla při scéně, kdy Gyuri nechal ve své posteli mrtvolu, aby dostal alespoň o trošku víc jídla. Kdo by se nezachoval jinak, tomu nevěřím. U filmů s druhou světovou bulim zaručeně vždycky. Koncentrační tábory byly hrozné zvěrstvo. Můžeme být jen rádi, že žijeme v době jako je tahle (30.06.2010)

Takže z mého pohledu asi nejlepší film o holocaustu natočili Maďaři. Na první pohled se může zdát, že zde chybí výrazná záporná postava nacisty, ale to je zřejmě záměr, který zdůrazňuje odlidštěnou mašinérii koncentráku. Na to, že film pojednává o holocaustu, je nečekaně optimistický, neboť hlavní hrdina György Köves a zejména jeho přítel Bandi Citrom zde ukazují především vůli přežít. (01.07.2020)