Vlajky našich otců

V bitevních scénách (které jsou svěží, neokoukané a epické především) v sobě Clint kombinuje to nejlepší ze Spielbergova dokumentaristického a bezprostředního stylu, z něhož má člověk místy pocit, že všechen ten černý sopečný písek se mu zadírá pod kůži, a bayovské spektakulárnosti, která se nejvíce projevuje v aviatických hrátkách při náletech na palposty se ježící horu Suribači nebo při jejím ostřelování bitevními křižníky (čelist mi zůstala vyset dokořán). Důležité však je, že nikdy nesklouzne k levné plagiaci, spíše přejímá a inspiruje se, takže výsledkem je autonomní a čitelná syntéza, za kterou jejího tvůrce poznáte během pár minut. K bezvadnému dojmu napomáhá i Sternova velkodušná kamera - vynalézavá a vždy přítomna na tom správném místě._____Trochu problém jsem měl se zbytkem filmu. V žádném případě mi nejde o figury, které Clint zaujímá (patriotismus není nic nového), ale o moment, kdy se ke slovu přihlásí až příliš mnoho výrazných propadů - ten pomalu nastává po cca 25 minutách s prudkým temporytmickým uvolněním. Válečný konflikt se redukuje na občasné a krátké - nucené - vsuvky a celá tato linie ustupuje naplavenině předimenzovaného civilního patosu. Na Eastwoodovu obranu však musím poznamenat, že se mu tyto propady daří umně zastírat pohotovým nasazením jednoho, dvou záběrů, popř, kratičkou sekvencí, která má výpovědní a myšlenkovou hodnotu deseti a opravdu uzemní (viz. záběr po závěrečných titulcích). Dobrý dojem podporuje i nezbytné filozofování a kladení zdánlivě neřešitelných etických otázek o smyslu celé té pekelné mašinérie a o důležitosti tvorby (falešných) mýtů dávajících naději._____Příběh se rozprostírá na pozadí tří navzájem se neustále upozaďujících časových os: bitva o Iwo Jimu, cesta fotografie a jejích aktérů, introspektivní a nostalgická současnost. Nejvíce prostoru se dostává vyprávění okolo zašmodrchaného vzniku slavné fotografie vojáků vztyčujících "hvězdy a pruhy" nad ostrovem Iwo Jima, což je pochopitelné, ale tím spíše to upozorňuje na nadbytečnost "současné" linie, kterážto svým tematizováním důležitosti rodiny (nic proti!), jako by vypadla z pera strýčka Spielberga (svého času produkujícího) - tlačí se zde nechutně na pilu sentimentu. V lince okolo oslavné cesty po státech se navíc dostane i na portrét Ameriky v celé její nebezpečné kráse: typicky politizující nakládání s válečnými hrdiny, kteří jsou proti své vůli hnáni do monumentálních meetingů na stadionech, jen za účelem vybrat další peníze na válku, která celou zemi vysává na samou dřeň; dřímající rasová segregace, která dává vzniknout i takovým situacím, kdy je oslavovaný hrdina vyhozen z baru pro svůj původ; přezírání tisíců, které nasazují svůj život za vlast (i nedobrovolně); manipulace s občany. Kol a kolem není promíšení těchto "směrů" 100% ideální a určitě se dalo dotáhnout mnohem kompaktněji._____Za drobnou doušku stojí i tklivá hudba, které se (podobně jako u MDB a Tajemné řeky) ujmul sám Clint Eastwood. Špatná rozhodně není, ale je na ní značně patrná nezkušenost jejího tvůrce, který sice dokáže zkomponovat citlivý a jednoduchý hlavní motiv pro podbarvení teskných chvílí, ale v dramatickým okamžicích je totálně bezradný. Kdo má ke všemu dobře naposloucháno MDB (nebo už i nový Changeling), musí si přiznat, že i ten hlavní motiv je nakonec pouze omílání stejného břehu. (06.11.2008) (méně) (více)