Soukromá válka pana Wilsona

Na běžného Tondu příliš sofistikované, na Oscara příliš rozklížené a na mě málo zábavné. Sorkinův scénář nezapře snahu o inteligentní jízlivost a Tom Hanks s armádou sekretářek a neodolatelným P.S. Hoffmanem jsou sázkou na jistotu, tím spíš pak překvapí, že Nichols maže máslo na hlavy politiků TAK tence, že ho na jazyku skoro necítíte. Věčná škoda, chtělo to ještě trochu přitlačit, aby se bavil i člověk, pro kterého je americká politika španělskou vesnicí. (12.02.2008)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)

Mike Nichols natočil podobne svižný historicko-politický film ako Howard v prípade Nixona s Frostom. Na to, o aký závažný konflikt sa jednalo, to pojal Nichols skoro ako zábavný film, ale podarilo sa mu to bez toho, aby stratil svoj význam a posolstvo. Takže vidíme pohodový Charlieho život v kontraste s utečeneckými afgánskymi tábormi, pričom ho nijako neodsudzuje, veď on bol jediný, ktorý sa do veci obul. Konverzačným vrcholom je Seymourovo podobenstvo, vrcholom drzosti zase ignorácia amerických politikov v otázke takého vybudovania školy pre afgánske deti. (21.06.2012)

Výborný historický film o vojenské podpoře USA vesničanům v Afghánistánu v době války se Sověty. Tom Hanks jako nasraný senátor lobbující za dodávky protiletadlových střel, Julia Roberts jako jeho přítelkyně a Philip Seymour Hoffman coby expert CIA na Afghánistán, takže skvělé je i obsazení. Film má spád a přináší mně dosud neznámé informace o historickém paradoxu, kterak Afghánci vyhnali nejprve Sověty a mimo rámec filmu o pár let později později zase Američany... (13.02.2016)

Rozkošně ironický a výborně obsazený satirický šleh! Vlastně jsem ani nečekal, že podobné téma lze zpracovat natolik vtipně a neotřele (i když drobné srovnání s Obchodníkem se smrtí se nabízí samo), přičemž se nikam nevytratila ta potřebná prostořeká trefnost. Philip Seymour Hoffman a Tom Hanks jsou jako vždy bezchybní a některé jejich hlášky aspirují na zkultovnění (potlesk pro scénáristu!). A nakonec - byl bych se oháněl i vyšším hodnocením, ale ten (hvězdy a pruhy) začátek konce nebo spíš konec začátku, jak je libo, oslavující dalšího z amerických hrdinů je příliš neotesaný a sebeoslavný. Také smůla, že kdyby nebylo několika zeleninových kadeřnických úletů, ani bych nepoznal, že se s libertinem Charliem pohybuji 80. léty...:) (20.05.2008)