Karamazovi

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... (15.06.2008)

Dostojevského fikce plná rozsáhlých popisných pasáží, košatého vyjadřování a filozofických úvah jde tak trochu mimo mě. Četl jsem, ale určitě ne dobrovolně. Pražští herci z Dejvického divadla zrovna přijeli do krakovských oceláren sehrát adaptaci náročné hry. Čeká je tovární generálka, hrají jak o život, přičemž tu a tam tvůrci přihodí krátké epizody z „reality“. Továrna s odstavenými stroji je atraktivním prostředím, kterému navíc další body přinášejí samotní herci. Výsledek má své kvality, ač si nemyslím, že zrovna tenhle ojedinělý Zelenkův kus slupne „běžný“ divák. Filmové zjevení ano, mně se ale nestrefilo do vkusu. (15.02.2020)

Karamazovi mají několik slabších bodů. Jedním z nich je provázanost, která občas drhne, poněvadž herci si chodí po prostorách oceláren kudy se jim zachce a řeší záležitosi mimo představení. Dalším je polština (pro starší ročníky angličtina), protože tato jazyková bariéra, přestože není nijak drastická, ruší (i když uznávám, že to může být můj problém). Nejhorším bodem je ale polský ocelář a jeho tragédie. Přišlo mi to jako falešné vyvolávadlo dalších emocí, vložka/vycpávka, která se tam nehodila. Jinak jsou ale Karamazovi výborným záznamem absolutního herectví. Nad tím co předvádějí třeba Ivan Trojan a Radek Holub jsem docela žasl. Pak je tento film také dost o atmosféře, na které má lví podíl skvělá hudba. A kladné dojmy převažují, takže hodnotím slabšími 4* a ještě jednou tleskám hercům za jejich chvílemi až strhující výkony. (18.12.2011)

V nenásilné lince hereckých představitelů mě děj i postavy zajímaly, ale od chvíle, co se ansámbl ponoří do rolí a jen občas vykoukne, aby v pár větách probral nešťastného údržbáře nebo nesympatického režiséra, je všechno špatně. K čemu se babrat v ruské klasice, když je tu jen naoko? Zelenka si chtěl s kamarády natočit experiment, ale já bych se mu raději vyhnul. Finální scéna, která je přítomna jen proto, aby film nějaký konec měl, mě dokázala možná tak naštvat. Druhá hvězda víceméně jen za to, že by byla ostuda nevzdat hold hereckým výkonům za hranicí možného. (10.04.2012)

Snímek vychází z jevištní podoby posledního románu Fjodora Michailoviče Dostojevského, kterou inscenoval Evald Schorm a režíroval Lukáš Hlavica. Zelenka však z jevištní inscenace vychází velmi volně. Je to příběh skupiny herců, kteří jedou odehrát Bratry Karamazovy do Nové huti v Polsku. Je to představení plné emocí, které se zaryje hluboko do vaší mysli. Pojďme si podrobněji rozebrat aspekty snímku. Avšak čím začít? Téměř všechno je zde perfektní, takže je těžké psát o jednotlivých částech tak, aniž byste chtěli snižovat kvalitu hereckého obsazení či hudby. Začněme herci, protože jsou nejvíc vidět. Jedná se o téměř celý ansámbl Dejvického divadla, který má hru naprosto v malíčku. Všichni z několikaleté zkušenosti tedy velmi dobře vědí, co hrají, věříte jim tudíž každý pohyb, každé gesto. Především trojice Ivan Trojan, David Novotný a Radek Holub jsou velmi žhavými kandidáty na Českého lva. Z jejich hraní pochopíte, co je to herecký koncert. Ne, o tomhle se těžko mluví, tohle se prostě musí vidět. Skvělá je vizuální stránka, ve které se protíná současnost ocelárny s 19. stoletím. Spojení přirozené a Dostojevskij nikdy nebyl nadčasovější (alespoň v českém prostředí). Právě nejen v této poloze je film velmi originální. Dialogy jsou velmi živé a o názorech na život budete po skončení debatovat dlouho. Velmi výrazná a nezapomenutelná je též hudba. Aby taky ne, když jejím autorem je oscarový skladetel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země-Nezemě, Úplné zatmění) a jehož rukopis jsem poznal hned po prvním tónu. Právě díky němu ve filmu stoupá napětí, aniž by to působilo nějak lacině. Jinými slovy, Kaczmarek je aspirant na dalšího Českého lva. Říkáte si: tak dobrý film a není na něm žádná chyba? Bohužel, byly dva momenty, které malinko kazily celkový dojem. Ten první, kdy Trojan coby starý Karamazov plivne na obrázek Jana Pavla II., se ještě dá s jistou tolerancí pochopit. Ovšem scénu s podepisováním DVD Samotáři si Zelenka mohl odpustit, jakoby vypadla z nějakého úplně jiného filmu. Scénu s mončičákem představucím Dostojevského a ukazujícím epileptický záchvat považuji za geniální. V naší české kotlině se jedná o výjimečný počin, kterým si Zelenka spravil chuť z rozpačitě přijatých Příběhů obyčejného šílenství a kterým překonal sám sebe. Tato látka je v českém filmu natolik výjimečná, že bude těžké přemluvit konzervativního diváka, aby vyrazil do kina. Pro milovníky divadla a čtenáře Dostojevského „povinná četba“. A teď už jenom zbývá položit si otázku: Co by s tím udělal Lars? (23.04.2008)