Vilniaus getas
Obsahy(1)
Litva, 1942. Posledních několik tisíc Židů přežívá v sedmi blocích vilniuského ghetta, dokonale izolovaných od okolního dění druhé světové války. V tomto malém světě šéfuje sadistický mladíček Kittel, nacista jenž rozhoduje o životě a smrti člověka prostým pohybem palce. Kromě toho má však v oblibě umění, a tak když v jedné z Židovek objeví bývalou operní hvězdu, neváhá nechat uvnitř ghetta obnovit divadelní soubor. O představení je obrovský zájem, ale atmosféra je kvůli přítomnosti Němců příliš napjatá. Někteří Židé z dění v táboře dokonce profitují. Když však Německo začne na východní frontě prohrávat, osud ghetta je zpečetěn... (dopitak)
(více)Recenze (27)
Film má několik silných momentů, ale v celkovém kontextu je neurovnaný, buď neumělý nebo odbytý, to se mi nepovedlo rozeznat. Není uvěřitelný po historicko-dokumentaristické stránce a jako fabule právě tak. Možná, že je pro toto téma nešťastná už kombinace: německo-litevský. Dá se to vidět, neodpuzuje, ale zázraky nečekejte. ()
Váhal som medzi troma alebo štyrmi *. V druhej časti sa film rozbehne a vtiahne do deja, divák si uvedomí, že situácia obyvateľov ghetta úplne závisela od absolútnej moci nemeckých okupantov. Táto absolútna moc (resp bezmoc židov) sprevádza film až do konca, čím viac speje film ku koncu, tým je citeľnejšia. **** ()
Inter arma silent musae a slavík v kleci nezpívá, na druhou stranu se pod praporem Thalie bojuje s větší nadějí než na poli Martově a slavík prý zpívá nejlíbezněji s hrotem trnu v srdci. Jakožto dle norimberských zákonů židovská míšenka prvního stupně jsem se obávala spíš o zbytky své objektivity než zklamání z kvality, ale naneštěstí se moje filmově kritické já opět změnilo v rozbitou desku, donekonečna omílající "proč je tak skvělej příběh tak zabitej zpracováním." U německé strany, vypořádávajícící se se stíny své minulosti pravidelně a se ctí, to zamrzí dvojnásob, o litevské kinematografii toho vím asi jako o obrábění kovů, ale tak jako tak mi podobné spoléhání na to, že silné téma odvede pozornost od diskutabilního odvyprávění, trochu připomíná doznání členů Beatles, že kolikrát na koncertech jen předstírali, že zpívají a mydlí do nástrojů, protože pro jekot fanynek bylo stejně houby slyšet. ()
Dnes se můžeme jen domýšlet jestli jde o skutečný příběh nebo smýšlený, který se odehrává na pozadí historické události. Tyto příběhy mají vypovídající hodnotu o své době, ve které se staly. Vždycky zasáhnou člověka na pravém místě. Faktem zůstává, že bylo okolo litevského Vilniusu povražděno 55.000 Židů. Přežilo jich 15.000 a ti byli deportování do malého ghetta, kde se tísnili v sedmi uličkách. Jejich osud už byl předem zpečetěn. Divadlo bylo jen jakýmsi útěkem z kruté reality, malá naděje jak si prodloužit život. Vilnius padl v červnu 1941 do rukou německé armády. Osvobozen od okupantů byl v červenci 1944. ()
Asi je to tím, že Litvu znám. Asi je to tím, že vím, že ve Vilniusu zbyla ze 101 synagog jen jedna. Asi je to tím, že jsem letos objevila místo, kde bylo shromaždiště židů před transporty... proto ve mně tento film tak silně zarezonoval... divadlo ve filmu... divadlo v době, kdy mohlo někomu zachránit život a taky nemuselo... Asi je to tím, že vím, že se to stalo... proto mě film dostal více, než jiné na podobné téma... k tomu silná hudba a silné herecké výkony všech zúčastněných... a závěr, kdy břichomluvecká loutka zachrání život novorozenci tím, že se pro něj obětuje... asi je to tím, že vím... ()
Galerie (10)
Photo © Lithuanian Film Studio
Reklama