Poslední cyklista

Výchozí příběh je sice zajímavý, ale ztvárnění se mi nelíbilo. Zbytečně dlouhé, časově zmatené. Pokud se Klárka narodila skutečně v r. 1930, pak její dospívání je zobrazeno dost povrchně. Děj plyne bez ladu a skladu, silnější jsou lyričtější pasáže týkající se židovství. V prvním díle zbytečná polopatičnost (doslovné vysvětlování, proč nemohli mít Židé během protektorátu psa), druhá polovina druhého dílu je hodně zkratkovitá a závěr od rákosového moře mi přišel naprosto zbytečný, nefunkční. Autorům šlo celkově víc o efektní líbivost než o propracovanost. Dokazuje to i angažování nekupírovaného bílého (!) malého knírače - stejný kynologický nesmyl jako bernský salašnický pes Azor v Želarech... Nadšení z příběhu hatí i manipulativnost - stejně jako Snorlacxovi mi nepřijde zrovna věrohodné, že by vlak dojel z Osvětimi až do Třěmošné... (15.05.2014)

Klasická pohádka O červené pančošce, kterou křesťanská západní společnost skládá, po sto padesáté, pokání za vinu druhé světové války. Proč je jedním z tvůrců i Tomáš Töpfer, to nemusíme zdůrazňovat. Téma budující na populárním sloganu "My nikdy nezapomeneme", asi dokáže zaujmout vždy. Tak si zase nabacejme na zadeček a sedněme si k televizi. (10.05.2014)

Po Pianistovi, Schindlerovu seznamu, Chlapci v pruhovaném pyžamu ... je velká odvaha natočit v dnešní době film o židovké rodině, transportu, ghetu. Natočit ho navíc tak, aby přinesl něco nového. Tomáši Töpferovi se to kupodivu podařilo. Velkou předností, ale i slabinou je vlastní scénář. Je pár věcí, které by se daly vytknout, ale zaměřím se zcela vědomně na přednosti. Snímek má to, co se v jiných živovských filmech nevidí a to je atmosféra židovské rodiny. Obřady, zpěvy, tradice, soudržnost židovské obce, to všechno tu díky prvnímu dílu máme. V druhém dílu zazní podstatná část opery Brundibár, oba díly jsou prokládány židovskými zpěvy. Velkou předností příběhu je téma získaného židovství. Adoptovaná holčička se stává židovkou díky své rodině. To pouto je natolik silné, že odmítne záchranu - poprvé, když má odjet s příbuznými, ale nechce opustit rodiče, podruhé v Terezíně ze stejného důvodu. Přesto jako jediná z rodiny je zachráněna. Protažení do současnosti je silnější než u Schindlerova seznamu. Přiznávám se, že mne v poslední době Tomáš Töpfer podruhé příjemně překvapil - poprvé v Čapkových kapsách v roli lékaře a jako režisér a scénárista u tohoto filmu. A příjemně překvapena jsem vždy ráda! (05.05.2014)

Nebýt druhého dílu, hodnotila bych mnohem ( konkrétně o dvě hvězdy) výše, protože první část byla kompaktní a měla nějakou výpovědní hodnotu sama o sobě. Druhá část mě svým Brundibárem, velkými časovými skoky a zejména nelogickými kroky (chování matky po příjezdu - to opravdu myslí vážně?) zkrátka nepřesvědčila. A tak mi po tomhle filmu zní v hlavě pořád jen ten vtip, kdo že může za druhou světovou válku... Židi a cyklisti. Jestli je to dost, to ať si přeberou autoři. Natočit film o Židech a terezínském ghettu není jen o tom, že to celé převedeme do vizuálu, ale musí to mít i nějakou myšlenku a držet pohromadě jako celek. A to Poslední cyklista nemá, ač ty úplně poslední scény se snaží dokázat opak. Ne, je to příliš silně našroubované na celý příběh, a to se mi nelíbí. Od podobných filmů čekám, že mě donutí přemýšlet, a ne že mi ukáží i život za kamerou. (12.05.2014)

Židé a válka. Válka a Židé. Zdá se, že nic nového pod sluncem. Töpferův původní námět, povalující se na stolech dramaturgů již pěkných pár let, je ovšem volnou parafrází skutečného lidského osudu děčínské rodačky, paní Evy Erbenové, rozené Löwidtové, a přináší sugestivní obraz rodinné tragédie, z níž nebylo úniku. Doba, která mazala ze světa veškerá etická pravidla a pomalu se měnila v obludnou strojírenskou likvidaci židovského národa, byla jistě popsána mnohokrát předtím i potom, dokonce možná v zdařilejších scénáristických provedeních, než o jaké se pokouší Svobodův dvoudílný televizní film. Přesto nad ním nelze mávnout rukou. Proč? Pro perfektní postižení dobové autenticity, od dětských kostýmů po poslední připínaček na zdi, pro mistrovsky zaranžovanou hudební koláž, vytvářející nikoli schéma, ale funkční článek, pro neobvyklou kameramanskou práci s detaily a částečně také pro excelující herecké výkony v hlavních (Rojková, Gubíková, Štěpán, Navrátil) i vedlejších (Vančurová, Töpfer) rolích. Šok, jakým byla nacistická okupace a později jakýsi život-neživot v terezínském ghettu, doléhal na židovskou obec zvláště drasticky a přestože pro mnohé z nich zůstaly koncentrační tábory konečnou stanicí na jejich cestě dvacátým stoletím, zbyla alespoň některým malá jiskřička naděje. Koneckonců, o štěstí by mohla paní Erbenová vyprávět. Anebo o něm vyprávěla vlastně prostřednictvím tohoto filmu? Film byl mmj. nominovaný ve třech kategoriích na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu v Monaku a pozornost si zaslouží v každém ohledu. (26.10.2014)