Domov šedých motýlů

Tak od tohoto jsem čekal víc. A přitom začátek byl tak slibný. Po příjezdu na ostrov bylo cítit napětí mezi novým přírustkem a zbytkem osazenstva, které vyvrcholilo nočním pokřtěním na ježka. Ale od tohoto okamžiku už to upadá a upadá. Místo party grázlíků, kteří byly vysláni na ostrov kvůli své povaze, vydíme jen slečinky, které se nezmůžou ani na slovo odporu. A zrovna tady bych čekal nějaké potyčky mezi mladíky, nebo asponˇ nějaký vzdor autoritě. Podívat se na to dá, ale víc jak jednou asi ne. (06.12.2012)

Před zhlédnutím jsem čekal něco ve stylu švédského filmu Ondskan a zpočátku tomu také mnohé nasvědčovalo. Pak se však něco změnilo a ze silného dramatu se stal "pouze" nevšední příběh o dospívání jednoho chlapce ozvláštněný působivými flashbacky do traumatizující minulosti, krásnou hudbou a kamerou, uzavřený symbolickým, ale ne příliš dechvyrážejícím koncem. Hodnotím slabšími 4*, zajímavý finský kousek. (11.12.2010)

Král z ostrova Bastøy po finsku. Severská atmosféra zůstala, ale film není tak drsný, protože zdejší nápravné zařízení je spíš letním táborem, kde jsou místní chovanci spokojeni, než místem, ze kterého chce člověk stůj co stůj utéct. A ani pan ředitel není psychopat, ale chápající starší kamarád. To ale neznamená, že jsou chovanci imunní vůči démonům minulosti či dívíčmu šarmu. A na tom je vlastně celý příběh založen. Sice nejde o nějakou kruťárnu charakteristickou pro chlapecké polepšovny, ale spokojen jsem nakonec i s tímhle. Jen by mě zajímalo, jak pracuje finský sociální systém. :D 70% (05.11.2014)

"Dokud se budeš držet své minulosti, bude se ona držet tebe..." Na ostrově, kde sídlí "Domov černých motýlů" alternativní místo pro převýchovu těžce zvladatelných chlapců, se snaží mladý Juhani zapomenout na traumatizující zážitek z dětsví. Život v chlapecké komunitě a záblesky Juhaniho vzpomínek na rané dětství tvoří kostru příběhu nikterak originálního, ale velmi poutavě a napínavě vyprávěného. Režie: Dome Karukoski. Hudba: Panu Aaltio. (08.02.2009)

Bavilo mě pozorovat trojici hlavních postav a postupné odkrývání toho, kdo z nich je vlastně opravdu duševně narušený. Když pak jedna z nich z nich pronáší závěrečné explicitní poselství, působí poněkud nesvéprávně, neboť má ambice stát se novým Donem Quijotem a také si v podstatě protiřečí...Výjimečně mi nevadila ani (mírná) melodramatičnost filmu (ustanovená především hudbou), neboť s ní bylo nakládano citlivěji než je obvyklé, a tak nebylo potřeba rozčilovat se nad citovým vydíráním. A NEDOPRUČUJU SLEDOVAT S DABINGEM, protože to chvíli trvá než si zvyknete na typy hlasů. Ty se k většině chlapeckých postav vůbec nehodí, jelikož je dabují dospělí. (14.11.2010)