Walking Too Fast
Režie:
Radim ŠpačekScénář:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrají:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (více)Obsahy(1)
Československo, rok 1982. Tomáše zmáhá únava. V odporu proti režimu již nenachází žádný praktický význam, nevidí možnost „vítězství“ a s ním související osobní perspektivu. Dobové poměry navíc žádný nový začátek neumožňují – kromě emigrace. Únik hledá v mimomanželském vztahu s Klárou. Antonín, příslušník tajné policie, se od svého informátora a Tomášova přítele Pavla o nevěře dozvídá. Kláru sleduje. Jeho zájem o ni je však víc než profesionální. Vidí v ní člověka, který by ho mohl zachránit. Možná jeho posedlost jen potřebovala důvod naplno propuknout. Antonínova sebedestrukce, Pavlova zbabělost a Tomášova pasivita tak vytvářejí soukolí zrady, manipulace a pokřiveného vzdoru, který všechny protagonisty nakonec rozdrtí. Pouta jsou thriller s temným příběhem a nepředvídatelně jednajícím hrdinou, prostoupený pocitem ohrožení, strhující a napínavý. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (686)
Pomalý, lehce zdlouhavý a opojně "tichý" psychothriller, jenž se nepodobá snad žádnému českému filmu z těch, které jsem dosud viděl. Většina snímků tuzemské výroby prezentuje předrevoluční éru víceméně hořkosladce (jakože to tu stálo za prd, ale i tak bylo občas vlastně docela fajn), kdežto POUTA ji ukazují cíleně (ale přitom ne prvoplánově) temně, ponuře, pesimisticky, zkrátka jako dobu plnou strachu, nejistoty, zoufalství, bezmoci a špiclování, dobu, která dělala z mnoha inteligentních a svědomitých lidí nedobrovolné udavače a zrádce a ze zamindrákovaných a zákeřných nicek a chudáků mocné a všehoschopné zrůdy manipulujícími životy druhých. Přesně takový je i Antonín Rusnák (neuvěřitelně soustředěně zahraný Ondřejem Malým), jenž patří mezi nejvíce fascinující postavy české kinematografie. Takový antihrdina tu nebyl asi opravdu od dob SPALOVAČE MRTVOL a je jedním z hlavních důvodů, proč lze POUTA označit za vysoce zdařilý, ale přeci jen značně těžký žánrový film - rozhodně nečekejte nějaký povrchní cool thriller, natočit něco takového se tu koneckonců nikdo ani nesnažil (efektní je maximálně tak náběh závěrečných titulků a při nich hrající skladba PIKOLA od WWW). 80 % ()
3, 4, 5. Koukám do prázdého textového pole a sleduju blikající kurzor.. Kdyby tu byla ta možnost, jako komentář by stačil. Sleduji ho, ale vidím Antonínův obličej. 3, 4, 5. Skrze šílenství přichází poznání. Poznání ale leží na dně propasti a přináší smrt. Smrt mysli. Všechny ty loutky hrály své patetické role. A on je pozoroval. On je viděl a bylo mu z nich špatně. Cítil ten systém všude okolo sebe a bylo mu z něj na nic. Cítil ho na sobě. Ale on se jím ovládat dál nenechá, všechno to má svou logiku a v ní je klid, v ní najde spásu. Lidi, loutky, věci, které se té logice vzpírají nasměruje tam, kde je jejich místo. Všechno je tak zbytečné, povrchní, falešné. Proč existují lidé, co to ještě nevidí.. Konečky prstů se dotýká svého cíle, vysněného zatracení. Není důvod dál si hrát. Ani ta jediná, čístá, s hlavou nad úrovní toho bahna, neměla pochopení.. 3,4,5. Hledej pravdu. Definuj pravdu. Urči pravdu. Propadneš se do lži http://youtu.be/m_70AxZx9V4 ()
Skrze skvostný Štindlův scénář, přesnou detailní výpravu (úplně jsem si oživil vzpomínky na třeba píchací stroje na lístky v tramvajích atd.) a invenční zvukovou složku vypráví Špaček tuze zajímavý, tíživý a výtečně vygradovaný psychologický portrét jednoho zamindrákovaného hajzlíka, který si ze své pozice estébáckého fízla hraje na poloboha. Závěrečné setkání v disidentově bytě považuji za nejlépe zrealizovanou a zahranou scénu v českém filmu minulého roku. Ondřej Malý si už může chystat poličku pro lvíčka. ()
„My mu pomôžeme. Sme predsa ako rodina. Jedine, že by zabudol, že už k nám nepatrí. Že už nie je rodina. Takým ľuďom my nepomáhame. Takých ľudí my trestáme.“ Neviem to vysvetliť, ale toto bol asi jeden z technicky najdokonalejších a „obecne“ najsebavedomejších českých filmov, aké som kedy videl. Musím sa ale trocha sklamane priznať, že som čakal niečo iné. Neviem, čo presne... možno viac trilerové. Scenár mi pripadal miestami predsa len už troška prekombinovaný (alebo naopak príliš jednoduchý?) a dĺžka ma zaskočila – čakal som hodinu a pol a ono PÁN PRSTEŇOV. Napriek tomu ťažko niečo výraznejšie kritizovať: výborné dialógy, kvalitné postavy, silné scény (tá v lese) a vynikajúce herecké výkony (hlavne Oldřich Kaiser). Tento film nemá žiadnu KLADNÚ hlavnú postavu: hlavným „hrdinom“ je nepredvídateľný psychopat, ktorému ruplo v debne. Toto bol od tvorcov riskantný krok, ale cholerik Malý to ustál. I vďaka nemu to v konečnom dôsledku ustál tiež samotný film. ()
Galerie (46)
Zajímavosti (18)
- Na plzeňském festivalu Finále si film vyloužil čestné uznání a Ondřej malý cenu pro nejlepšího herce. Snímek obdržel také cenu FITES Trilobit. (Ded@M@tes)
- Cena: Finále 2010: Cena za nejlepší herecký výkon (Ondřej Malý). [LFŠ 2010] (Krouťák)
- Film získal Cenu české filmové kritky v kategoriích nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší scénář, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Cenu RWE pro objev roku si pak odnesl Ondřej Malý. (Ded@M@tes)
Související novinky
Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz
Jak jde čas, některé filmy přirůstají k našim srdcím a získávají na hodnotě, jiné naopak můžou zapadat prachem, i když nás v době svého uvedení nadchly sebevíce... Zde vám přinášíme přehled… (více)
DaViD´82 srovnává Pouta s Životy těch druhých a vychází mu, že "tahle estébácká krize středního věku je uvěřitelnější, intenzivnější a (nejen) díky tomu i mnohem lepší". Vidím to přesně naopak. Německý snímek dokázal úspěšně zprostředkovat hořkou zkušenost s působením tajné policie v komunistické diktatuře do celého světa. Pochopitelně fabuluje, ale nezachází do podrobností, které by ho svým nezvládnutím kompromitovaly - a především zachovává si ve všech fázích vysokou uměleckou úroveň. Vypráví obrazem, k maximálnímu emočnímu zásahu mu stačí pohled kamery do očí filmových hrdinů a k obnažení lidského charakteru si vystačí s drobnou poznámkou či gestem postavy. Naproti tomu Pouta přebírají neblahou tradici užvaněnosti českých televizních inscenací, která místy přechází do absurdity. S dialogu se plynule přejde do samomluvy a když dojdou slova, ozve se shůry hlas vypravěče. Pouta jsou návodná, je hodně znát, jak moc chce scénárista a režisér divákovi polopatisticky sdělovat, co si má myslet. Ty skutečně dobré filmy světové úrovně dokážou mistrovsky stupňovat napětí tím, že nechávají své diváky tápat v nejistotě. Michalkov v Unaveni sluncem vykreslí setkání dvou starých přátel a jen postupně vnáší do příběhu temné tóny - ale ještě hodně dlouho nedává najevo, ze které scény přijde úder. V tomhle Radim Špaček selhává. Antonínův kolega musí být vylíčen jako ukázkový blb, jako jeho kolegyně je excelentní coura a on sám, coby "nejlepší pracovník oddělení", má charisma a sociální inteligenci jako dubová vrata od stodoly. Z řady scén vyplývá, že tvůrci zjevně nechápou realitu doby staré pouhých 30 let. Jen pro ukázku, kádrovačka vyhrozuje jeřábkyni, když ji přistihne na cígu, že ji okamžitě nechá vyhodit z práce. V téže době, kdy je na deformovaném a fakticky neexistujícím trhu práce zoufalý nedostatek lidí téhle neatraktivní profese. Co by se asi stalo? Co takovému svobodnému člověku můžete vzít? Přijde jiná ubytovna, kde se vylepí pár obrázků z časáku na zeď, a budete si zvykat na jinou hospodu. Pamatuju, že jsme v 80. letech měli jeřábnici těžkou alkoholičku, za kterou nebylo možné sehnat náhradu. Jednoho dne jednoduše spadla z jeřábu rovnou na hlavu. Vydírat někoho po profesní stránce šlo u inteligence, ty ostatní třeba prostřednictvím dětí nebo přes výjezdní doložku. Na spoustu lidí byla ale celá slavná StB krátká. A navíc pro převážnou většinu společnosti StB nepředstavovala žádnou konkrétní hrozbu. Uměli se totiž velice dobře pohybovat v povolených mantinelech tehdejší společnosti. Je dobré si uvědomit, že dnešní průměrný zaměstnavatel, neřku-li specializovaná firma, má větší možnosti šmírování a kontroly občanů než kdysi slavná StB. Ta byla omezená rozpočtem a především stavem technologie. Dnes na sebe lidé prostřednictvím ksichtovníku vykecají víc, než byl aparát StB schopen zpracovat. Ale abych jen nekritizoval, v rámci našeho toporného "vyrovnávání s minulostí" přes všechny výše uvedené výhrady Pouta patří k tomu lepšímu. Film funguje ne jako obraz minulosti (i když i tam jsou některé scény výstižné, jako když "mocní" estébáci jí na stojáka v oprýskané nevlídné kantýně) jako spíš studie rozpadu lidské osobnosti s neokoukaným a z hlediska hereckého projevu zajímavým Ondřejem Malým v hlavní roli. Podobné charisma vyzařuje i postava Kristíny Farkašové. Kdyby u nás existoval filmový průmysl a pracoval s talenty, z obou herců by se stali přinejmenším regionální hvězdy. Suma sumárum, poctivé 3* a 65 % celkového dojmu k tomu. () (méně) (více)