Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Francis (Xavier Dolan) a Marie (Monia Chokri) jsou blízcí přátelé. Jednoho dne se u oběda seznámí s Nicolasem (Niels Schneider), venkovským mladíkem, který právě přijel do města. Jedna katastrofální schůzka následuje druhou. Ať už se odehrají ve skutečnosti nebo jen v představách, žádná nedopadne dobře a Francis i Marie jsou čím dál posedlejší předmětem jejich touhy. Čím víc oba zápolí o přízeň jejich nového kamaráda, tím hlubší trhliny dostává jejich kdysi neotřesitelné přátelství. Imaginární lásky, druhý film Xaviera Dolana je studií zamilovanosti. Sledujeme všechna stádia typického průběhu milostného příběhu, na začátku je seznámení, na konci slzy. Film odhaluje na pozadí jednoduché zápletky celou paletu fází lásky a jejího subjektivního vnímání – rozpoutané vášně, očekávání, smutek, ponížení a nakonec samota. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (256)

Morien 

všechny recenze uživatele

Pokud Dolan od někoho opisuje, tak je to jednoznačně Kar-wai Wong a jeho Stvořeni pro lásku. Od důsledné výtvarné a zejména kostýmní stylizace přes lásku v hlavách po opakující se hudební motiv. Jinak mám takový dojem, že jsem našla svůj zahraniční film roku 2010! Co na filmu žeru zejména je to, jak se jednání postav motivované láskou pozorované z tepla kinosálu jeví jako totální ubožáctví a takřka záporáctví. Když čtu v komentářích o manýře, chce se mi nesouhlasit, protože ten konec - TEN KONEC! - to všechno sebeironicky shodí. Film reflektuje sám sebe a jde při tom do extrémů. Když Marie hovoří o divadelní hře, kterou s Nickem viděli, tak vyjadřuje režisérovy myšlenky a jeho záměr víc než jasně. Když jsem šla z kina, řekla jsem toho o filmu mnohem víc, ale už jsem to zapomněla, ach jo. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Film, jehož trailer na mě v kině zapůsobil jako zjevení. O to bolestnější bylo zklamání, když jsem po zhlédnutí celého snímku zjistil, že trailer v podstatě obsahoval z filmu to nejlepší (mj. scénu blížícího se setkání všech tří hlavních postav podbarvenou coververzí songu „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ od Cher v podání Dalidy). Současně film, u kterého jsem si nemohl nevzpomenout na můj oblíbený úryvek z eseje J. Wintersonové „Sémiotika sexu“: „V jakékoli diskusi o umění či umělcích je heterosexuální orientace upozaďována, zatímco homosexualita je naopak zdůrazňována. To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí sex. Nebo možná tím, že slovo „sex“ je mnohem víc vzrušující než slovo „kniha“. V jednom rozhovoru s mladičkým X. Dolanem (šokovalo mě, že mu v době uvedení Imaginárních lásek do kin bylo teprve 21 let, a přitom to nebyl jeho první film) jsem se dočetl: "I’m gay. I’ve always been. But it doesn’t define my craft or style. I don’t have any craft or style! What defines my films is the story. I want to be a great storyteller. Not a gay director. Not a director. I’m a storyteller! I’m not a gay filmmaker.“ Což mi osobně přijde trochu zvláštní: režisér o sobě prohlašuje, že nechce být vnímám jako režisér - gay, přitom hlavní vtip Imaginárních lásek spočívá v tom, že profláklé téma milostného trojúhelníku ozvláštňuje právě prvkem homosexuality, a je si toho dobře vědom. Vynecháme-li z Imaginárních lásek homosexuální motiv, dostaneme v podstatě Bertolucciho Snílky z r. 2003 – tyto dva filmy mají mimochodem společné i to, že se v jedné z hlavních rolí objevuje Louis Garrel. Imaginární lásky fungují jako artová chuťovka pro zmlsaného diváka, který chodí s bezpředsudečnou otevřeností do kina na snímky, které by v multikině nikdy vidět nemohl. Odhodíme-li ale sympatie k umělecké razanci mladíčka, který si navzdory svému mládí razí cestu dobře zvládnutou prací s filmovým vizuálem a hudbou, musíme přiznat, že je to zatím málo, a jeho hlavní ambice – být "great storyteller" - mu zatím zrovna dvakrát nevychází. Obsahová stránka zde totiž dostává dost na frak, a neubránil jsem se příležitostné nudě až povzdechu, zda by Imaginární lásky nefungovaly lépe jako krátký film. Neodbytně se zde nabízí srovnání s filmovým debutem staršího Toma Forda „Single Man“ z r. 2009, který mě na rozdíl od „Imaginárních lásek“ zasáhl nepoměrně více. Tom Ford je o 28 let starší než Xavier Dolan, oba jsou homosexuálové, oba ve svém filmu tematizují lidskou potřebu lásky a spřízněné duše, nezávisle na pohlaví. Oba pracují s artovou poetikou, oba snímky jsou vizuálně vycizelované a podbarvené skvělou hudbou, v obou se zdánlivě nic neděje, přestože hlavní postavy prožívají svá soukromá dramata, až tragédie. Tam, kde se však X. Dolan teprve rozkoukává, nabírá dech a svou režijní nejistotou nedokáže přesvědčivě vést mladé herce (včetně sebe samotného v hlavní roli), a pouze se vzdáleně přibližuje k nějaké generační výpovědi, tam T. Ford suverénně pracuje s filmovým obrazem beze slov, a neskonale lépe se mu daří něco sdělit. Tam, kde se Imaginární lásky jen lehce otřou o emoce, aby ve výsledku stejně působily prázdně a zbytečně, tam Single man brnká na univerzální pocity každého z nás, a ve výsledku je neskonale přesvědčivější a cílevědomější. Ač nerad, musím se stejně opět vrátit k věku X. Dolana – myslím, že je to talentovaný mladík, o kterém ještě uslyšíme, ale podruhé bych na Imaginární lásky do kina nešel. Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž – možná, že kdyby s natočením Imaginárních lásek počkal minimálně do překročení třiceti let (T. Ford si svůj filmový debut odbyl v 48 letech!), mohl vzniknout skutečně silný film. To by ale už nebyly ty samé Imaginární lásky, jejichž hlavní síla je právě v mládí všech herců a svěžesti celého filmu. Síla, a současně hlavní slabina, protože mi zde chybělo nějaké podložení životními zkušenosti, které jsem cítil u mnohem staršího T. Forda. Imaginární lásky jsou jen takové polechtání diváka, asi jako když píchnete slona špendlíkem. Citlivější jedinci se v tom mohou poznat, leckdo si může prostě jen užít vystajlovanou image hlavních postav, ale pro mě osobně je to málo, a od silného artového filmu o lidských vztazích chci víc. Slabé 3*, s tím, že budu X. Dolana dál sledovat. UPDATE 6. 4. 2015 - Po novém zhlédnutí po letech jsem se ujistil, že na mých původních slovech netřeba nic měnit. Není to vyloženě špatný film a je tam pár pěkných nápadů, ale žádná sláva to také není. Nejvíc mě na tomto filmu asi baví soundtrack a herectví Monie Chokri - strašně zajímavá herečka, na kterou mě hrozně baví koukat. Duo Schneider & Dolan mě naopak moc nebere, byť k druhému jmenovanému člověk samozřejmě cítí jistý respekt, protože si ve filmu nejen zahrál, ale sám ho i režíroval podle vlastního scénáře. Navíc mi přijde, že ten film překvapivě rychle stárne, viděl jsem ho skoro po 5 letech od premiéry a působil na mě dojmem, jako by byl mnohem starší (outfity herců, použitá hudba, prostředí, kde se pohybují...). Plus nově jsem měl neodbytný dojem, že Dolan se v některých záběrech hodně inspiruje filmy Kar-wai Wonga - obzvláště v jedné scéně, v níž jde Marie po ulici za hlasitého hudebního podkresu, a kamera ji zabírá zpomaleně zezadu, to je přece jak vystřiženo ze STVOŘENI PRO LÁSKU. Pokud je tam takových momentů víc, jsou IMAGINÁRNÍ LÁSKY ještě horší film, než jsem si myslel. () (méně) (více)

Reklama

Stanislaus 

všechny recenze uživatele

Stejně jako u knižního Eragona, tak i tohoto filmu je ohromující skutečností velmi nízký věk autora (v tomto případě režiséra i scenáristy v jedné osobě). Ze začátku mě rušila (asi?) ruční kamera a nepřirozené a neodůvodněné zoomy, avšak po chvíli jsem si na to zvyknul. Celý film je natočen ve velmi blízkých záběrech (detailech tváří, hlav a jiných částí těla), takže to působí o něco více intimněji. Spousta scén byla zpomalena, aby si divák získal přehled o dění a byla doplněna o nádhernou hudbu. V kontrastu s detaily se zde vyskytlo mnoho scén zezadu, což působilo takovým odstrčujícím dojmem, který naznačoval jistý odstup. Doplnění o různé výpovědi lidí a barevné svícení při intimních scénách přidalo jen na působivosti tohoto filmového počinu, který si podle mě zaslouží pozornost. Malá poznámka na konec: Marie (Monia Chokri) vypadala ve svých retro šatech a účesu kouzelně. Zkrátka pěkný zážitek, který těží z jednoduchého příběhu, nenásilně hrajících herců a pěkné hudební a vizuální stránky. ()

hellstruck 

všechny recenze uživatele

Někdy milujeme spíš naše bláhové představy, než člověka samotného..Prosťounký příběh zabalený do hodně stylového kabátku s příjemně poetickou atmosférou a famózní hudbou. Xavier Dolan má na svůj věk nesmírně vyspělý vkus a pohled na život, přesto se ve filmech tak moc soustředí na módu, vizuál a všechno okolo, že své myšlenky nestíhá úplně vnést do příběhu a tak nám je vnucuje v těch pár chvilkách, kdy zmizí hlavní postavy a objeví se do kamery mluvící neznámí. (V Zabil jsem svou matku se zase Xavierova postava zpovídala do kamery). Artové filmy mívají jen pěknou skořápku a jádro takové nijaké, takže by mi to tolik nevadilo, ale tady mě to mrzí, když vidím, že nějaká ta snaha o poselství by byla. Xavier se jen musí naučit skloubit pěkný vizuál s pořádným příběhem. Alespoň dle mého názoru. ()

Skrk 

všechny recenze uživatele

Xavier Dolan podruhé a už dotažen k dokonalosti. Výborné dialogy, kvalitní kamera. Pop-Art, zpomalovačky alá Kar-wai Wong, jde zahlédnout i styl Jean-Luc Godarda, vybroušený soundtrack, hipsteři, pozéři, Adonis, Garrel, cigaretový kouř a takřka stejně starý Xavier Dolan, který má neuvěřitelné nadání. Generační film dnešní doby. Art 21. století. ()

Galerie (27)

Zajímavosti (2)

  • Film si svou premiéru odbyl na Filmovém festivalu v Cannes. (raikonen16)

Reklama

Reklama