Zrození Planety opic

Žádné zběsilé sci-fi, žádná bezduchá akce, žádné přehnané velikášství, nová Planeta Opic začíná jako psychologické drama, jenž svými analogiemi na lidskou společnost připomíná District 9. Opičí herectví obličejových výrazů má leccos, co do sebe, děj pomalinku graduje, atmosféra nabírá tíhy boje za svobodu a vše vrcholí v očekávanou akční rež, nepostrádající vizuální atraktivitu, ani pořádný vnitřní náboj. Planeta opic je tedy víc než běžný blockbuster, nějaké to klišé, či do jisté míry předvídatelnost se v ní samozřejmě najde, ale zbytek hrdě kráčí ve stopách inteligentního akčního dramatu, které vyšlapal Temný Rytíř. 8/10 (09.09.2011)

Umím pochopit, proč se to zde některým uživatelům líbí zejména po přečtení komentáře uživatelky Petfruf, ale fascinuje mě jedna věc. Spoustě filmům se tady snižuje ve velkým hodnocení, proto, že je v něm kupa nelogičností a pitomostí, ale to je zde taky, (např. opice stárne, po pěti letech, po deseti letech a nevím po kolika ještě letech, ale na hlavního lidskýho hrdinu nemá tak dlouhej čas žádný vliv.) leč tady to nikomu nevadí, zkrátka klasický "csfd papagai efekt". Důvod mého nízkého hodnocení však nejsou tyhle šišky, ale že mě příběh nebyl příjemnej, působil na mě vypočítavě od první až do poslední minuty. Jistě technická stránka filmu bomba , ale zbytek ? Ono půlku filmu koukat na nasranej opičákův výraz není nic, co bych potřeboval, navíc ten byl tak vydrážděnej, že by ten svůj nasranej kukuč byl schopen nahodit i kdyby došla vanilková zmrzka. Prakticky od začátku je jasný kam příběh směřuje a po jakých kolejích pojede a taky že jo. Jiný orgány než oči se do sledování filmu zapojily jen dvakrát u "No" a u "Ceasar is home" Napětí žádný, překvapení minimální, zábava průměrná, dojímavost neupřimná = vykalkulovaná, herecký výkony zastínila práce grafiků u pc. Neohromilo, neoslovilo, ale ani nenasralo. Nadšení ze sledování "pc opic" nedosáhlo ani 10% nadšení ze sledování těch reálných na Animal planet. (18.08.2011)

Ty dvě scény v podstatě dělají tento film, tím ovšem nechci říct, že by ostatek byl průměr. Výborně vybalancované dobrodružství podané velmi jednoduchým způsobem, a přes to vás chytne za srdce. Neznámý režisér Wyatt ví, jak pracovat s emocemi, akcí i myšlenkou, a dokáže z digitálních opic vyždímat úplně všechno, jestli člověk váhá v první polovině, komu fandit, v druhé jsou lidé zapomenuti a nastupujou chlupáči. Hlavně pak hrdina filmu Caesar je díky pokročilému motion-capture tak sympatický, že byste tento rok marně hledali někoho lepšího.. Revoluce je tady! Nepromeškejte ji. (17.07.2012)

Nejlepší část stopáže je v podstatě vězeňský film, akorát s opicema. Opice jsou brilantně udělané a s pomocí hudby jsem fakt vůbec nepotřeboval dialogy. Prostě je to umně udělané a člověk pořád ví, co se mezi nima děje. Akční finále bylo nářezové i dojemné, no prostě super film. Nejoblíbenějšího jsem měl goriláka. (29.11.2011)

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence. (14.08.2011)