Top Gun: Maverick

Že umí Kosinski vizuál i emoce už dávno víme, a zde ho navíc Bruckheimer s Cruisem vedou na velmi příjemné vlně nostalgie. Propojení s původním filmem je doslova láskyplné, motivací postav komplexní a rozšiřující. Fanoušci originálu dostanou více a lépe toho samého, s upgradem akčních scén na dosud neviděnou, fyzicky poctivou leteckou show jako od Nolana. Dávno jsem tak nebyl přikovanej do IMAX sedačky. Pátou hvězdu nedávám, protože dějové schéma prvních 90% stopáže bylo bezpečně předvídatelných, přesně tak, aby pohladilo fanoušky originálu. Finálních 10% stopáže je pak pohádkově báječnou hollywoodskou atrakcí. A potěšilo mě zakomponování postavy Vala Kilmera. (25.05.2022)

Já to klidně přiznám - druhý Top Gun jsem vidět nechtěl a teď aspoň konečně vím proč. Moje hodnocení míří hlavně ke klišé a banalitám toho filmu - vše bylo předvídatelné, ohrané a hloupé. V mnoha případech jednoduchost nevadí, ale v tomhle fakt jo. Technická stránka, Cruise a Connelly na tři hvědzy. Za víc ten film nestojí - teda pokud byste velké procento neudělili vydělávání peněz. (20.10.2022)

Tomík si vyjednal 20% z každé prodané vstupenky, šikula jeden, a pod svým producentským dohledem nám naservíroval pohádku, která je sice krásně natočená, ale dějově je to klišé jako prase. Stíhačky sice nikdy nebyly tak sexy, v kokpitových záběrech úplně vidíte na tvářích herců účinky přetížení, každý mach navíc, i ta nostalgie je fajn, když se s ní umí pracovat, ale to všechno okolo jede podle klasických předvídatelných hollywoodských notiček, přesně odhadnete, co se v následující scéně stane, žádný moment překvapení se nekoná, o nějakých překvapivých zvratech si tenhle film může nechat zdát. Regulérně jsem se první půli nudil, a vlastně i po zbytek stopáže. Jediný, kdo mi hejbl osrdím, byl Val Kilmer, zvlášť když znáte jeho skutečný zdravotní stav. Závěrečná chválená akční pasáž mi svojí přepáleností přišla jak CGI filmeček z nějakého Call of Duty, už chyběl jenom gamepad do rukou. Současných 92% ve zdejším hodnocení považuju za úlet. (31.05.2022)

Po předlouhých 34 letech jsem si před verzí 2.0 pustil jedničku. A i po té době to zase byl Top gay aneb Báječčční müžžži na létajících strojích, tedy přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa a s odporným prkenným pizizubým a pydlookým slizákem napřesdržku v hlavní roli. Ovšem přitroublá pozérská patetická kokotina s dialogy jak od kreténa, která se v dobách, kdy začínaly uhelnatět plavuně, stala popkulturním hitem, zejména za železnou oponou, protože to zkrátka proti všem těm konzervativním socialistickým sqostům bylo něco jiného, a mně, tenkrát třeba dvanáctiletému panici, se to skoro trefilo do tehdejšího mentálního rozpoložení. Tudíž jsem byl ještě včera, když je mi už mentálně třináct, k reinstalaci spíše skeptický. Naštěstí scénáristé s hlavami vytaženými z prdelí ještě zcela nevymřeli a téměř neuvěřitelně se jim v dnešních časech furtokolových homixových lobotomií povedlo natočit film, u kterého by se hypoteticky nemuseli otravovat jak obstarožní otyloň za zenitem s plísňáky ještě z polské burzy a hrdě se producírující s napodobeninou buzerantských zrcadlovek od Vietnamců (v kině nadpoloviční většina), tak povrchní sluníčkářský mileniální vymaštěnec či školou povinný trotlík s mobilem přirostlým k držce. Je to sice opět jednoduchá pozérská patetická kokotina, navíc schematicky úplně stejná jako její osmdesátková braková předloha, avšak lidé se zjevně od té doby naučili mluvit souvisle, logicky a systematicky, k sájetologickému zachrapovi byl čas vcelku milosrdný a je z něj docela sympatický, mohutně dobarvený, dosolárkovaný a naolejovaný děda s porcelánovým chrupem, snímaný přes milosrdné a dost rychlé kamerové filtry, takže proti němu místy vypadá páprdovitě i o sto let mladší Milouš Talíř s vkusným východoněmeckým pornoknírkem a jeho povislá krabatá kožka se neprovařila ani při opakování tehdejší kültovní scény plážžžového homovolejbalu, nahrazeného nyní plážžžovým homofotbalem. Milosrdní tvůrci prozíravým střihem tentokrát moudře ušetřili diváka i traumatu z kýčovitě osmdesátkové gerontopíchačky atrofovaného šedesátiletého Metuzaléma a svraštělé anorektické padesátky Dženyfer, čili vzniklo více než vkusné (a možná až příliš důstojné) retro s naprosto vynikajícími až dechberoucími aviatickými akčními scénami a několika opravdu chladnými momenty, po nichž nejeden pamětník dozajista zatouží zatáhnout panděro a vypravit se ve skoro pravém koženkovém leteckém bombru a teplouškých slunečních brýlích značky Cuong Trang na diskotéku pro mrtvé a umírající z posledních sil poklátit u „Take my breath away“ pár ještě ne příliš rozplizlých a zatuchlých MILFek. (29.05.2022)

Největší atrakcí nového Top Gunu samozřejmě nejsou nadzvukové stíhačky, ale Tom Cruise opájející se vlastním hereckým odkazem. Jak tomu u legacy pokračování bývá, zápletka je z 90% kopií/variací událostí z jedničky (úvodní a závěrečné titulky jsou prakticky totožné). Zatímco minule byl Cruise studentem, tentokrát je z něj učitel (a náhradní otec), který zelenáčům ukazuje, jak se to (letecké manévry i akční filmy) má dělat. Díky svému důrazu na lidský element (opakování repliky, že záleží na schopnostech pilotů, ne na možnostech strojů) zachraňuje situaci (i akční žánr, kterému jakože navrací ducha). Zůstává nicméně rebelujícím outsiderem, který jezdí na (stejné) motorce, nosí (stejnou) koženou bundu, neposlouchá autority a nečte manuály. Zároveň ovšem poslušně slouží vojensko-průmyslovému komplexu, čili jde o rebelii pouze vnějškovou. Protože se Maverick rozhodl jít vlastní cestou (tak jako Cruiseova kariéra tvoří samostatný vesmír, který není součástí dominujícího komiksového multiversa), nezapustil kořeny a zůstává solitérem (což je neustále zdůrazňováno tím, jak ostatní postavy spíš zpovzdálí pozoruje, než aby s nimi koexistoval). Obdobně jako poslední bondovka, i druhý Top Gun je plný nostalgického ohlížení za minulostí, připouštění vlastní zranitelnosti a smiřování se s omezeností času, který na zemi strávíme (Cruiseovi bude brzy šedesát). Hledání a promýšlení paralel mezi Maverickem a Cruisem rekapitulujícím svou filmografii a reflektujícím svou hvězdnou image, mě po pravdě bavilo víc než četné letecké scény, které jsou vyjma té poslední, odehrávající se pro ozvláštnění nad zasněženou krajinou, zaměnitelné a tak rychle stříhané, že se stejně nemůžete moc kochat (takže v IMAXu se film vyplatí vidět hlavně kvůli zvuku). To samé platí pro variaci na legendární volejbalovou scénu. Házení ragbyovým míčem na pláži je snímané převážně proti slunci, rozsekané spoustou zbytečných střihů a naprosto asexuální. Provinile přiznávám, že se mi při sledování docela stýskalo po Scottově reklamně-videoklipové estetice a nestoudné objektivizaci polonahých mužských těl. Pro non plus ultra heroický, akčně-melodramatický příběh, který se odehrává v podstatě zcela mimo jakýkoli reálný sociopolitický kontext, ve světě existujícím jen pro prezentaci letecké akrobacie a úsměvu Toma Cruise, by mi taková stylizace přišla i příhodnější. 75% (24.05.2022)